Labe Arena

3.2 Vytrvalostní schopnosti

Vytrvalostní schopnosti jsou pohybové schopnosti člověka vykonávat déle trvající tělesnou činnost intenzitou nižší než maximální možnou.

Zjednodušeně můžeme charakterizovat vytrvalost jako schopnost překonávat únavu, která je vyvolána poklesem energetických rezerv či změnou vnitřního prostředí. Ovlivňuje je také vůle, tréninková motivace. Dostatečná úroveň obecné vytrvalosti je základem pro rozvoj dalších schopností. Je třeba ji trénovat co nejvšestrannějším způsobem a vždy přiměřeně věku.


Vytrvalost – stěžejní schopnost pro veslování

Obecně je vytrvalost považovaná za schopnost, která se ve veslování (společně se sílou) uplatňuje zejména ve starších kategoriích nejvíce.

- vytrvalost je schopnost provádět cvičení s nemaximální intenzitou co nejdéle, nebo po stanovenou dobu s co možná nejvyšší intenzitou, nebo rovněž schopnost odolávat únavě,

- o úrovni vytrvalostních schopností rozhoduje především výkonnost dýchacího a srdečně-cévního systému při přijímání a transportu kyslíku a energetických zdrojů do činných svalů, dále metabolismus - látková výměna a uvolňování energie ve svalu, vytváření optimálních zásob energie a jejich mobilizace a využívání za přístupu kyslíku i při jeho nedostatku,

- podstatnou roli hraje i hospodárnost všech orgánů, úroveň pohybové koordinace a stupeň rozvoje psychických předpokladů pro vytrvalostní charakter zatížení,


Veslařský závod na dvoukilometrové vzdálenosti trvá zpravidla od pěti do deseti minut. Během této doby je 70–80 % potřebné energie hrazeno z aerobních zdrojů. Z tohoto hlediska je právě vytrvalostní trénink nejdůležitější složka fyzické přípravy veslaře.

Jinak je tomu u žákovských kategorií, kde z důvodu kratších tratí veslařský výkon trvá obvykle 2 – 5 minut (a vytrvalostní výkon se obvykle považuje výkon přesahující 4,5 až 5 minut). Přičemž zejména u mladších žáků se převážně nejedná o výkon vytrvalostního charakteru, ale spíš výkon založený na rychlostních a koordinačních schopnostech. Obdobně na závodech sprinterských tratích na 500m se patrně nejedná o vytrvalostní charakter výkonu.

Plného rozvoje vytrvalostních schopností dosáhneme při dobrém tréninkovém programu přibližně po deseti letech! Pokud vrcholná výkonnost ve veslování začíná v cca 25 letech, je nutné vytrvalostní zátěž zařadit do tréninkového procesu v cca 15 letech. [20]

Jedním z hlavních parametrů pro posouzení úrovně vytrvalosti je schopnost přenosu kyslíku krví do tkání – hovoříme o možném výkonu dýchacího a srdečně – cévního systému. Obecně stoupají maximální hodnoty spotřeby kyslíku (VO2max) přibližně do 18 let. Tréninkem dokážeme do jisté míry (část je závislá na vhodných genech) ovlivnit jak relativní hodnoty spotřeby kyslíku (na kg hmotnosti), tak hodnotu maximální kyslíkové spotřeby (VO2max). V případě snížení pohybové aktivity obvykle nastává stagnace, nebo úbytek vytrvalosti.

Metabolismus tj. způsob energetického krytí pohybové činnosti, určuje rozdělení vytrvalostních schopností na dva základní typy – aerobní a anaerobní vytrvalost.

3.2.1 Aerobní vytrvalost

Vytváří výkonnostní předpoklad pro pohybovou činnost vytrvalostního charakteru, při kterém je nezbytná energie dodávána štěpením energetických zdrojů za přístupu kyslíku, které představuje nejefektivnější způsob štěpení energetických zdrojů. Aerobní vytrvalost tvoří u veslařského výkonu až 80 %. Fyziologickým základem aerobní vytrvalosti je komplex vlastností organismu spojený se spotřebou, přenosem a zužitkováním kyslíku. Aerobní vytrvalost je relativně málo specifická, její úroveň v podstatě nezávisí na technice cvičení. Proto bývá velmi často nazývána všeobecnou vytrvalostí. Na zvýšení aerobní (všeobecné) vytrvalosti se v praxi používají metody s nepřetržitým a intervalovým zatížením [21]. V praxi platí, že čím je jedinec trénovanější, tím déle vydrží pracovat v aerobním pásmu při vysoké intenzitě zatížení.

Pokud se zaměříme na aerobní vytrvalost, mladí sportovci se delšími stimuly mírné intenzity také učí překonávat únavu a posilovat vůli. Zároveň naplníme potřebný tréninkový objem. Rozvíjíme tak úroveň základní vytrvalosti – schopnosti provádět dlouhotrvající činnost v aerobní zóně energetického krytí.

Základem tréninkového programu vytrvalosti u veslování je přirozený cyklický pohyb, kdy je v činnosti většina svalového aparátu, velké svalové skupiny (veslování je tedy z pohledu zatížení těla optimálním typem aktivity), dále zařazujeme nejčastěji běh, plavání, cyklistiku, bruslení, v zimě nevynecháme běžecké lyžování.


3.2.2 Anaerobní vytrvalost

Je specifickým typem vytrvalosti, při které je dodávána energie štěpením svalového ATP (adenosintrifosfát – jeden z energetických zdrojů) a jeho resyntézou v anaerobně laktátové fázi tvorby energie. Proces probíhá bez účasti kyslíku, vznikající vedlejší produkt – kyselina mléčná – vede k rychlému nárůstu únavy, tj. k tzv. „zakyselení“. Typicky se anaerobní vytrvalost využívá v závěrečné části závodu.

Mladý organismus (cca do kategorie staršího žactva včetně) však ještě není uzpůsoben efektivně odbourávat kyselinu mléčnou (laktát), proto zařazování tréninku anaerobní vytrvalosti není vhodné. Rozhodujícími činiteli pro vytrvalostní výkonnost sportovce jsou:

- ekonomika techniky prováděné pohybové aktivity

- způsob krytí energetických potřeb

- transportní možnosti pro přenos kyslíku

- optimální tělesná hmotnost

- vůle, zaměřená na překonání vznikající únavy

- v tréninkovém procesu je potřeba důsledně rozlišovat mezi aerobní a anaerobní vytrvalostí!


3.2.3 Metody rozvoje specifické vytrvalosti u veslování

U žákovských věkových kategorií rozvíjíme vytrvalost především formou pohybových her. Od dorostenců používáme k rozvoji vytrvalostních schopností následující metody:

  1. Celostní metoda – používá se k rozvoji převážně obecné vytrvalosti. Zatěžování organismu probíhá v rovnoměrném režimu při TF 120–150 tepů za minutu. Délka zatížení je od 12 do 60 minut a více. Využití této metody převládá v přípravném období, používá se při běhu v terénu, běhu na lyžích, plavání a jízdě na lodi.
  2. Střídavá metoda – představuje trénink střídavé intenzity. Využívá se převážně k rozvoji obecné, ale i speciální vytrvalosti. Jedná se o souvislý běh /jízda na lodi, běh na lyžích, plavání atd./, proložený přiměřeným počtem zrychlených úseků podle subjektivního pocitu závodníků. TF při rychlém úseku by měla být 150–170 tepů za minutu. V přípravném období využíváme delších úseků, které se postupně směrem k hlavnímu období zkracují a jezdí se (běží) zvýšenou intenzitou 180 tepů za min.
  3. Opakovaný trénink – rozvíjí speciální traťové tempo a speciální vytrvalost. Je založen na absolvování několika sérií úseků, které se jezdí téměř závodní intenzitou, délka úseků je od 2 do 4 minut. Odpočinek mezi úseky je takové délky, aby se organismus dostal na klidovou úroveň. Využívá se v přípravném období, v předzávodních a závodních obdobích zejména a u starších věkových kategorií.
  4. Intervalový trénink – je založen na opakování úseků stanovené délky, přičemž je přesně určen interval odpočinku, při kterém hodnota TF klesne na 120-140 tepů za minutu. Jde o tzv. sumaci zatížení. Při nesprávném dávkování je zde velké nebezpečí přepětí a přetrénování.

Uvedené metody se využívají jak pro rozvoj aerobní, tak anaerobní vytrvalosti. Rozhodujícím parametrem je pak délka úseku a intenzita zátěže.

Pro trénink anaerobní vytrvalosti je možné využívat práce s různými fyziologickými parametry, jako je laktát, srdeční frekvence, vnímané úsilí, vykonávaná práce (měření wattů) či spotřeba kyslíku (viz červená kostka).