Labe Arena

4.2 Pozorovatel

Role trenéra i sportovce je provázena potřebou vyznat se v množství dějů, vztahů a informací, které musí vyhodnotit a zaujímat k nim postoje. Potřebují se v tom všem orientovat, dělat správné závěry, mít kontrolu sami nad sebou a umět přijmout svoji odpovědnost.

Je proto užitečné, když se naučíme co možná nejlépe vnímat dění kolem sebe a rovněž tak i uvnitř sebe. Hodilo by se nám pro tyto účely, kdybychom dění mohli sledovat očima nezaujatého pozorovatele, který by nám pomohl získat odstup od situace, ve které se nacházíme a vidět a pozorovat myšlenky, činy, postoje, vztahy, nálady, emoce, atp., kterých bychom si třeba jinak sami nevšimli.

Takovým nezaujatým pozorovatelem může být někdo jiný - kolega, trenér, partner/partnerka, mentální kouč, atp. Můžeme si ale jejich oči propůjčit, resp. propůjčit si oči nezaujatého pozorovatele – a naučit se jimi na sebe dívat. Nahlížet na sebe či okolí z pozice pozorovatele, kterým budeme my sami. Výhodou je, že tenhle typ pozorování je nám k dispozici kdykoliv to budeme chtít a potřebovat. Naučme se s ním pracovat.

Umět pracovat s naším pozorovatelem znamená umět nad sebou či nad situací přemýšlet z jiné perspektivy. V podstatě jde o vytvoření alter ega, u něhož je podmínkou, aby dokázalo být všímavé a nezaujaté k našemu skutečnému já či k dění kolem nás. Náš pozorovatel si „za nás“ všimne často věcí, které nám jinak zůstávají skryté. Nad poznatky pozorovatele pak můžeme přemýšlet a rozhodovat se. A využít je tak při (sebe)reflektování.


Pozorovatel a jeho role při (sebe)reflektování

Stejně jako umělecké dílo, potřebuje i událost, kterou reflektujeme, které chceme rozumět, svého pozorovatele. Nebýt očí a uší pozorovatele, který si všimne, neměla by pro nás událost žádný další význam - nebylo by s ní možné dále vědomě pracovat [Můžeme si představit paralelu s uměním, kde nám autor představuje svoje dílo a pozorovatelé (diváci, posluchači, čtenáři, návštěvníci galerie, atd.) jej nějak interpretují a mluví o něm - podle toho co vnímají a jak to na ně působí. Nakonec platí, že cokoliv, co je řečené o uměleckém díle, je řečené nějakým z těchto pozorovatelů. A nebýt žádných pozorovatelů, dílo by de facto pro nikoho neexistovalo.]. Existence šikovného pozorovatele je proto nezbytnou podmínkou reflektování.

Pozorovatel může být skutečnou (externí) osobou, kterou můžeme požádat o její postřehy nebo - a to je praktičtější - jím můžeme být my sami. 

- V prvním případě nám externí pozorovatel (trenér, kolega, kouč, atp.) de facto propůjčuje svoje smysly a předkládá nám nabídku toho, co viděl (všiml jsem si, zaujalo mě, líbilo se mi, vadilo mi, …). A je na nás, co s jeho postřehy uděláme. Můžeme se svobodně rozhodnout, co si z toho vezmeme, co ne a jak to dále zpracujeme. Pokud se externí pozorovatel vystříhá hodnocení a naopak popisuje, co viděl jen na základě vlastního subjektivního vnímání, je pro nás takto pojaté reflektování volným zdrojem inspirace. Nikam nás nenutí, nesměřuje. Ale nabízí, podporuje, povzbuzuje a dodává síly vidět a intepretovat. Zároveň ponechává velký prostor k tomu, abychom si hledali vlastní prostor pro interpretaci, vlastní řešení.

- V druhém případě to potřebujeme s naším pozorovatelem udělat tak, aby viděl stejné věci, jako externí osoba z prvního případu - tj. nejen ostatní osoby, ale i nás samé a naše myšlenky (tedy celou situaci, jejíž jsme součástí). Lze na to jít jednoduše tak, že si takového pozorovatele “vyrobíme” ve své mysli [Alter ego] a necháme ho dívat se na situaci “skoro nezávisle” na nás. Můžeme ho posadit do pověstné helikoptéry [Helicopter view] a nechat ho dívat se z výšky, aby měl nadhled. A můžeme mu dávat i různé úkoly - nechat ho, ať sleduje, co ostatní dělají, jak je nám, jaké nám hlavou běží myšlenky, kdy to jde nejlépe a kdy naopak vůbec, atd.

V obou případech platí, že podle toho co bude náš pozorovatel umět - jak bude dobrý a všímavý - tak dobrá či hodnotná může být naše reflexe a závěry, které z ní můžeme udělat.


Pozorovatel je – nejen pro sportovce - velmi užitečný pomocník. Můžeme se jeho pomocí naučit sledovat momenty, kdy se nám daří, všímat si svých zdrojů a silných stránek a jak efektivně je umíme využívat. A můžeme se i pochválit, když si všimneme, že se daří – platí, že nezřídka vás nikdo nepochválí tak dobře jako vy sami. Každá mince ale má dvě strany – od okamžiku, kdy si do života postíte svého pozorovatele - už pro vás neplatí, že „co oči nevidí, to srdce nebolí“. Váš pozorovatel je nestranný, a tak od něj nemůžete očekávat, že vám bude pochlebovat nebo lhát jen proto, aby se vám zalíbil. A tak si s pozorovatelem do života přivedeme v podstatě nového trenéra, který netrénuje tělo, ale hlavu.

Jenže na rozdíl od něj, váš pozorovatel je s vámi pořád (ať už jste trenér nebo veslař). A vidí i věci, které trenér obvykle na loděnici nevidí. Najednou tak veslařovi vznikne trenérský tým – jeden jej učí veslovat a ten druhý jej učí žít a být v životě šampiónem. Třeba se ti dva spojí a dovedou vás až do finále závodu, o kterém sníte.


O potřebě mít svého nezaujatého pozorovatele něco ví i Dilbert:

zdroj: iDnes.cz


Můžeme ale věřit tomu, co náš pozorovatel vidí?

Každý jsme jiný, máme jinou výchovu, jiné zkušenosti, a tak se velmi často stává, že zcela stejnou věc vidíme/vnímáme/popisujeme jinak. Každý s tím má své bohaté zkušenosti z domova a sportovci se s tím setkávají nezřídka i v mediální sféře – novinářská realita je jiná než ta sportovcova. Své o tom ví česká plavkyně Simona Baumrtová, která si po finále ME 2015 zažila s novináři své:

"Nemám medaili a najednou se svět zbořil…? Všichni byli zvyklí, že je vozím, ale hodně medailí byla třeba náhoda, získala jsem je o pár setin. Tady jsem najednou pátá a šestá, ale já jsem se svým vystoupením spokojená. Plavala jsem nejlepší letošní výkony, sezona proběhla tak, jak měla. Příští rok je důležitý, tady to jsou všechno v uvozovkách přípravné závody," komentovala Baumrtová finále, v němž obhajovala zlato z Herningu. Novináři to však tak pozitivně neviděli.

Nezbývá než pochopit, že tak jako existuje pluralita názorů, existuje i pluralita realit. A tedy to, co zažíváme a co vidí náš pozorovatel, nemusí vidět a zažívat druhý člověk. Měli bychom tedy být opatrní v interpretacích našich pozorování. Pro efektivní práci s pozorovatelem jsou v tomto kontextu užitečné následující premisy:

- Svět tak, jak ho vnímáme, je jen naším „vynálezem“. My sami jsme konstruktéry skutečnosti, kterou vidíme – vidíme skutečnost  takovou, jakou ji chceme a nebo umíme vidět.

- Neexistuje pozorovatel nezávislý na pozorovaném. Vše řečené (o něčem, o někom) je řečené pozorovatelem. Přemýšlejte proto i nad pozorovatelem (svým/sportovce), jak to vidí a proč vidí, co vidí.

- Pokud připustíte, že poznatek pozorovatele je závislý na pozorovateli, odpadne tím jistota jediné objektivní pravdy a zažitá potřeba hodnocení dobře/špatně. Na místo hodnocení dobře nebo špatně se ptejte, k čemu je to užitečné.


Poslední větu napíšeme jinými slovy ještě jednou neb obsahuje klíčové sdělení: Na místo hodnocení dobře nebo špatně se raději ptejte, k čemu je to komu užitečné. Neb i to, co umíme šmahem odsoudit jako špatné, bývá pro něco či pro někoho užitečné. Hodnocení dobře nebo špatně vede k zjednodušenému černobílému vnímání světa. Když však začneme zkoumat k čemu je to užitečné, realita bude mnohem barvitější a dozvíme se mnohem víc. A budeme mít víc možností jak na danou věc reagovat.