Labe Arena

5.2 Odpovědnost & potřeba autonomie

Představte si následující dvě situace. Chcete působit jako trenér ve veslařském klubu. 

- V prvním případě za vámi přijde předseda klubu a oznámí Vám: „Letos budeš zase trénovat juniory, v pondělí až pátek, 3 hodiny denně, od 14.15 do 17.15 hodin. Pojedeš s nimi přesně na těchto 8 závodů v létě a na 4 závody v zimě a vyhraješ mistrovství republiky na osmě a čtyřce. “ 

- Ve druhém scénáři Vám předseda řekne: „Rád bych abys letos pokračovat v trénování juniorů, souhlasíš? Potřebuju kvůli sponzorům, abyste letos přivezli medaili z mistrovství republiky, ideálně titul. Mohlo by být podle Tebe reálné a v jaké disciplíně? Jak si představuješ letní a zimní sezónu, na jaké všechny závody bys s nimi chtěl jet? A čeho myslíš, že bychom v juniorech ještě letos mohli dosáhnout?“ „Co k tomu potřebuješ od klubu?“.

Ve které situaci se budete v sezóně cítit více vnitřně motivovaní? Ve které situaci budeš mít a přijmeš odpovědnost Ty a ve které ji bude mít šéf klubu? 


Rozdíl v odlišném vnímání situací popsaný výše vysvětluje jedna ze základních potřeb člověka – potřeba autonomie. Ta představuje rys jedince, díky kterému chceme považovat sebe sama jako původce vlastního jednání. Je pro nás důležité, abychom pokládali sami sebe za aktivního činitele – tvůrce dění kolem sebe. 

Příznačně se projevuje už do chování batolat, když vztekle odbývají své pečující rodiče větou: Já sám!”. Tato slova se vztahují ke snaze řídit své kroky vlastními zájmy a hodnotami, případně vnějšími pohnutkami, které jsou s nimi v souladu. Mimo jiné za ně pak cítíme větší zodpovědnost. Právě pocit odpovědnosti za něco, je jedním z nejsilnějších vnitřních motivů u člověka. A přebírání stále větší míry zodpovědnosti je nejen hlavním znakem dospívání dítěte, ale také žádaným výukovým cílem pro trenéra při práci se svěřencem. 

Autonomní jednání je řízeno volbou. Potřebu autonomie můžeme spatřit například v tom, když si dítě samo chce vybrat sport, ve kterém se bude zdokonalovat. Může mu být naopak proti srsti, pokud mu jej vybere rodič a do veslování (či jiného konkrétního sportu) a intenzivního tréninku jej tlačí. Na trénincích mu následně v horším případě trenér diktuje přesnou podobu cvičení, či výkonnostní cíle. Dítě pak přestává veslování dělat kvůli sobě (vnitřní motiv). Pokračuje v činnosti kvůli trenérovi, rodiči (vnější motiv).

Z toho vyplývá následující doporučení:

  1. Zapojme svěřence/dítě prostřednictvím vhodných dotazů co možná nejvíce do procesu rozhodování. Nechme ho rozhodnout všechno, co můžeme (úměrně věku). Zvyšujeme tím jeho motivaci v naplňování těchto rozhodnutí a učíme ho odpovědnosti.
  2. Poskytujme mu možnost volby [A naučme ho, že s možností volby přichází svoboda rozhodování na straně jedné a přijmutí odpovědnosti odpovědnost za svá rozhodnutí na straně druhé. Svoboda tak neznamená dělat si, co chceme, bez následků. Svoboda a přijetí zodpovědnosti jsou dvěma stranami téže mince.] a to i s vědomím rizika spojeným se špatným rozhodnutím. Každá volba má důsledky. Veďte proto svěřence k odpovědnosti za volby, které uskuteční. Chybami se svěřenec/dítě učí – jen potřebuje vědět, že pochybení nebylo dílem jeho rodiče/trenéra, ale způsobilo je vlastní vinou. Je to pak těžší na dospělého svést. Možnost volby je tak přímo spojená s učením se přebírání odpovědnosti. Vytvořme tedy bezpečné prostředí pro špatná rozhodnutí a nedělejme z nich „vědu“.

Inspirace ze ScioŠkol:

Ve ScioŠkolách používají koncept „učební autonomie“, který je definován jako „schopnost žáka převzít odpovědnost za vlastní učení“. Analogicky můžete ve svých klubech používat koncept „sportovní autonomie“, který můžete definovat jako „schopnost sportovce převzít odpovědnost za vlastní pokroky v tréninku, za výsledky v závodech, atp.“.