Labe Arena

5.4 Technika nepárového veslování

Při popisu techniky nepárového veslování by se mělo vycházet z techniky párového veslování - s drobnými změnami v průběhu záběru. Nejdůležitější změnou je asymetrické vytažení do jedné nebo do druhé strany veslaře podle toho, jestli sedí na strokovské nebo háčkovské straně. K dosažení optimálního vytažení je zapotřebí aby veslař v průběhu návratu roztáhl nohy tak, aby se horní polovina těla dokázala vytáhnout do strany za veslem. 

Oproti párovému veslování se nepárové liší v práci horních končetin při vyndání vesla z vody, vedení vesla nad vodou v návratu a nakolmení vesla před zásekem. Stejně jako u párového veslování veslo vyndáváme kolmé z vody. Rozdílem je, že veslo z vody vyndává zejména vnější paže. Práce otáčení vesla do ploché pozice zůstává pouze na vnitřní ruce, což zpočátku veslařům působí problémy. Přenesení vesla nad vodou v návratu zajišťuje vnější paže tlakem dolů. Nakolmení vesla před zásekem zajišťuje pouze vnitřní ruka. V průtahu dochází k přenosu síly přes obě horní končetiny (a samozřejmě i zbytku těla), ale díky lepšímu pákovému poměru je však dáván důraz na přenos síly přes vnější paži.

Pokud mladý veslař nezvládá dobře techniku párového veslování, nemůžeme očekávat ani dobrou techniku nepárového veslování.

 

5.4.1 Zásek (neboli zaveslování)

Veslo je nakolmené a připravené k zaveslování do vody. Tělo je v záseku v nejnáročnější pozici, protože nohy jsou pokrčené, paže vytažené do jedné nebo do druhé strany lodě, tělo je zpevněné pomocí břišních a zádových svalů a loď je velmi náchylná ke ztrátě rovnováhy. Perfektní souhra posádky je v záseku důležitá, aby nedocházelo ke zbytečným ztrátám rychlosti lodi (zajímavost z praxe: Někdy se v literatuře uvádí, že háček na dvojce bez kormidelníka zasekává o zlomek vteřiny dřív než strok aby předcházel případnému přetáčení lodi). V průběhu jízdy v odhozu loď postupně zpomaluje, aby v průběhu záběru začala zrychlovat. Jakmile se veslo dostane do vody a je plně ponořeno následuje pohonná část veslařského záběru.

Lopatka vesla by optimálně měla být jen lehce ponořena pod vodní hladinu (lopatka „zaklapne“ pod hladinu) - bez jakékoliv další síly vytvářené na lopatku.

V předklonu by obě paže měly být v ideálním případě napnuté – dochází k otočení trupu (rotaci) kolem vnitřní nohy. Ramena zůstávají stejně vysoko (zatímco dříve se veslovalo s jedním ramenem výš než s druhým, resp. vnitřní rameno bylo níž než vnější rameno). Při koordinaci pohybu tedy dodržujeme pořadí ruce, nohy, záda.

V okamžiku záseku nepřesahují holeně svislou polohu (90°k vodě) a zajistíme tak antropometricky výhodnou výchozí pozici pro zapojení čtyřhlavého svalu stehenního.

 

 

5.4.2 Průtah (pohonná fáze)

Průtah je pohonnou částí veslařského záběru, je tedy důležitým z pohledu generování rychlosti. Průtah se často definuje pro lepší pochopení jako dřep s činkou, kdy činka ve veslování představuje vesla. Veslař za vesla tahá v následujícím pořadí: přední a zadní stehenní svaly, hýžďové svaly, zádové svaly, břišní svaly a svaly na pažích (bicepsy). Výčet zapojení svalových skupin také ukazuje, že se nejprve zapojují největší svalové části a postupně přecházejí k menším svalovým skupinám. Britští trenéři často v literatuře zmiňují, že v průtahu po veslaři chtějí, aby „visel“ na veslech a využil tak váhu svého těla k tomu, aby vesla přitáhl ze začátku do konce záběru.

 U nepárového veslování má každá paže jinou roli. Vnější paže přenáší sílu z lopatky vesla do lodi, zatímco vnitřní paže je zodpovědná za čisté zaveslování a vyndání vesla z vody. Většinu času mají obě paže stejnou roli, ale v těchto momentech se jejich role rozdělují.

V průtahu dochází k přenosu síly přes obě horní končetiny. Díky lepšímu pákovému poměru je dáván důraz na přenos síly přes vnější paži. Ruce drží veslo na pačině ve vzdálenosti ne užší než 15 cm a ne širší než šířka ramen závodníka.

 

 

5.4.3 Dokončení

Veslař sedí v mírném záklonu, ruce má na nepárové pačině (v úhlu vesel cca 30 stupňů), nohy jsou natažené a břišní svaly společně se zádovými svaly udržují vzpřímený záklon. Lokty míří mírně od těla směrem ven z lodě a dlaně drží pačiny vesel tak, že vnější dlaň tlačí pačinu vesla dolů a vnitřní dlaň otáčí lopatku vesla.

 

 

 

5.4.4 Návrat (odpočinková fáze)

Odhozem začíná nepohonná fáze záběrového cyklu, přenesení vesel přes vodu a příprava na další zátah. “Nechat loď běžet“ a uvolnit se je hlavní zásadou pro provedení pohybu v této fázi. 

Veslo se kolmé vyndává z vody a poté naploší (zajímavost: V této fázi některá zahraniční literatura uvádí termín „mikropauzu,“ drobné vyčkání a až teprve poté pokračovat s překlápěním zad do předklonu a natažením paží. Avšak z pohledu metodiky veslování pro děti a mládež je využití termínu „mikropauzy,“ více než sporné a raději proto doporučujeme plynulé pokračování záběru). Následně dochází k postupnému natažení paží a překlápění zad do předklonu - paže se natahují přes kolena, následuje překlápění zad/těla vpřed nad nohavky. Rotace při překlápění těla probíhá v kyčelním kloubu (hruď proti stehnům). 

Jakmile dojde k úplnému překlopení zad a natažení paží za kolena do prostoru, kterému říkáme „okno" nebo „obdélník“, následuje pokrčení dolních končetin, roztáhnutí nohou a jízda na slajdu do záseku. Při koordinaci pohybu tedy dodržujeme pořadí paže, tělo, slajd.

Aktivujeme pouze ty svaly, které mají svou specifickou funkci během návratového pohybu. Toho dosáhneme hlavně uvolněním rukou, paží a ramen, tedy částí těla, kde je napětí převládající. Svalstvo trupu bude následně v záseku pracovat mnohem efektivněji, když začne zátahem v přirozeně uvolněné pozici a svaly budou kontrahovat až v momentě, kdy je zatížíme. Hlava zůstává při návratu vodorovně s hladinou – oči drží horizontální rovinu pohledu a určují přirozené držení hlavy a uvolnění v oblasti šíje. 

Veslo je v průběhu odhozu naplošené, veslo se nedotýká vodní hladiny. V případě horších povětrnostních podmínek, kdy je hladina zvlněná je někdy potřeba zamáčknout veslo pomocí předloktí do lodi víc tak, aby se veslař vyvaroval střetu s vlnami, které by mohly rozhodit jeho balanc a zpomalit tak jeho loď. Tuto informaci je potřeba komunikovat napříč posádkou, aby nedocházelo ke zbytečné ztrátě rovnováhy u nepárové posádky. Technicky zdatní veslaři dokáží v závislosti na povětrnostních podmínkách změnit hloubku záseku tak, aby vůbec neškrtali o vodní hladinu a zároveň neovlivnili rovnováhu lodi.

 

Veslař se uvolní, jakmile plynule dostane pačinu za kolena, kde je dostatečný prostor na vyrovnávání případných balančních nesrovnalostí tlakem vesla do havlinky. Při jízdě dopředu nejprve ponecháváme paty dosednuté na desce nohavek (mimo jiné v této poloze je loď stabilnější) a paty se zvedají až před zásekem (dřív se učilo přitáhnutí za špičky prstů u chodidla, ale tato technika způsobuje horší stabilitu v dotažení dokončení záběru, „podjíždění“ a horší návrat do záseku). Paty ponechané dosednuté na ploše nohavek napomáhají veslaři plynule přejet do záseku a lodi posunout se pod veslařem (ujet pod ním), někteří veslaři dokonce popisují, že lze takto loď zrychlit, aniž by na zrychlení lodi využil sílu (standardní výklad je však takový, že impulz ke zrychlení je možný jen v zátahu).