Labe Arena

6.4 Rozvíjíme schopnost učit se

„Každý se dokáže učit z vlastních zkušeností a chyb, ale jen moudrý člověk se dokáže poučit z chyb druhých.“

neznámý autor


Úspěch je v dnešní době často svázán se schopností učit se z vlastních zkušeností - neb pokud něco zažijeme, můžeme se na tom většinou i něco naučit. A i dnes platí, že chybami se člověk učí. Ale jak to zařídit, aby se svěřenec či trenér ze své zkušenosti opravdu něco naučili?

Aby měl zážitek skutečně učební potenciál, je dobré věnovat se v první řadě navazující reflexi. Právě díky ní se výrazně zvyšuje možnost a efektivita “něco se z toho naučit”. Pokud náš zážitek nevystavíme reflexi, můžeme o potenciál něco se z dané situace naučit přijít. Ale i případná včasná a dobře provedená reflexe nestačí. Proč je tomu tak? Musí totiž přijít i navazující kroky, které vysvětlíme na tzv. Kolbově cyklu učení [Kolbův cyklus učení z roku 1984 (tedy z roku, kdy vznikl první Apple Macintosh) je nejčastěji používaným modelem zkušenostního učení. Využívá se pro vysvětlení přeměny zážitku v dlouhodobě získanou zkušenost.] – viz obrázek.


Zkušenostní učení – tj. učení se z vlastních prožitků - probíhá ve čtyřech hlavních krocích:

1. Prvním krokem je samotný zážitek - konkrétní zkušenost (“něco se stalo”) 

Základním předpokladem k učení je získání konkrétní zkušenosti (např. veslař absolvuje trénink či závod).

2. Dalším krokem je jeho reflexe  (“co, jak a proč se stalo?”) 


Po získání konkrétní zkušenosti následuje ohlédnutí a reflexe - vědomé vyhodnocení události. Zahrnuje připomenutí klíčových momentů toho, co se dělo. Svěřenci v tomto kroku mohou popisovat, jak podle nich aktivita proběhla (svěřenec např. s trenérem probírá, jak proběhl závod, co se mu (ne)povedlo, jak se v závodě cítil, jak prožíval předzávodní stavy).

3. Třetím krokem závěr ze zkušenosti & ověření teorie

Následně dochází k zobecnění získaných poznatků a porovnání s tím jak to mělo teoreticky být. Provedou se konkrétní závěry z reflexe. Obvykle se vyzdvihnou důležité body a připomenou se teorie či pravidla (např. je potřeba být pořádně rozcvičený). Hledáme to, co by bylo vhodné v budoucnu v podobné situaci vyzkoušet / zopakovat, čeho se třeba vyvarovat.

4. Čtvrtým krokem je plánování dalších kroků 

Když víme, co chceme příště vyzkoušet, ověřit či udělat jinak, přichází na řadu příprava příští praktické aktivity, resp. tvorba plánu jak a kde to udělat příště (např. na příštím tréninku budu větší pozornost věnovat aktivaci organismu).

Plán pak je možné ověřit v budoucnu  - když znovu vyzkoušíme danou aktivitu (např. účast na dalším závodě). Novou praktickou aktivitou získáváme nové konkrétní zkušenosti a cyklus se opakuje.

K efektivnímu učení se dochází tehdy, jestliže učební proces postupně zahrnuje všechny čtyři kroky.

Všechny fáze tohoto procesu jsou přitom stejně důležité a pro efektivní učení (pro získání praktické dovednosti) je třeba projít všemi fázemi. Nestačí si jen vyprávět, jak se to dělá [To je mimochodem slabina českého školství, jehož dominantou je teorie.] – třeba jak se řadí rychlost v autě, je třeba jít a zkusit to, slyšet jak řachtají zuby v převodovce, uvědomit si, že takto to být nemá, že mám pořádně sešlápnout spojku a jít to znovu zkusit.

Tento postup zkušenostního učení lze s úspěchem použít zejména v případě, kdy jde o získání dovedností. Třeba veslařské techniky.

Ačkoliv zkušenostní učení se může začít v kterémkoliv z těchto 4 kroků, každý podle své osobní charakteristiky preferuje některý z nich jako výchozí bod v cyklu učení – někdo začíná rád teorií, jiný do toho nejprve skočí rovnýma nohama. Přesto potřebujeme s každým pracovat v celém cyklu, a často i více než jednou, aby skutečně došlo k osvojení nové poznání.


Pokud chce být někdo dobrý – a to i ve veslování – měl by se naučit učit se dovednostem. A pokud bude chtít trenér svěřence něco praktického naučit, pomůže mu, když systematicky projde všechny 4 kroky Kolbova cyklu učení.