Labe Arena

7.2 Modely koučinku

Postupně se vytvořilo několik různých modelů, jak ke koučinku přistupovat a v jakých situacích. Odlišně např. budeme přistupovat k jedinci, jenž si zažádal o sportovní či životní koučink (který pomáhá jednotlivci podívat se na to, kde teď je a kde by rád byl) a jinak k týmu, jehož trenér přesně vytyčil cíl, kterého má tento tým dosáhnout. Pravděpodobně nejužívanějším modelem je tzv. model GROW [Whitmore, J. (2009). Koučování: rozvoj osobnosti a zvyšování výkonnosti, metoda transpersonálního koučování. Praha: Management Press.].

Ten je postaven na čtyřech oblastech, na které se postupně kouč v dialogu se svěřencem (v koučování se používá pojem „klient“) zaměřuje. Jsou jimi:

  1. Goal setting (Cíl), prostřednictvím níž se kouč snaží zjistit jak krátkodobé, tak také dlouhodobé cíle klienta. Při stanovování těchto cílů využíváme otázek typu: „Jaký má mít cíl toto setkání? Co pro tebe dnes mohu udělat? Čeho chceš dosáhnout. Čeho bychom se měli dotknout? Co ze všech těch věcí k řešení považuješ za prioritní? Co bychom měli mít vyjasněno, když tu dnes skončíme?“ [Šafář, M. & Hřebíčková, H. (2014). Vybrané kapitoly z mentálního tréninku. Univerzita Palackého v Olomouci, 1. vydání.]
  2. Reality (Realita, faktografický popis), která slouží k prověření skutečného stavu věcí. Tedy k popsání dosavadní situace tak, aby co nejpřesněji popisovala skutečnost. Doporučuje se rovněž zjistit, zda se na pokroku bude podílet i jiná osoba, která by mohla jak podpořit, tak také ohrozit samotný rozvoj. V této fázi je ze strany kouče klíčové umění zhodnotit skutečný stav věci, tedy podat zpětnou vazbu. K „reality“ se z pohledu sportovního trenéra Šafář a Hřebíčková [Šafář, M. & Hřebíčková, H. (2014). Vybrané kapitoly z mentálního tréninku. Univerzita Palackého v Olomouci, 1. vydání.] vyjádřili následovně: „Pokud zhodnotíme výkon svého svěřence slovy „závěr poločasu jsi hrál naprosto příšerně, na co jsi sáhl, to šlo do kytek, motal ses jak slepej kůň,“ tak tím dosáhneme akorát toho, že nás sportovec po první větě přestane vnímat. Takto podané informace jsou pro něj natolik emočně nepříjemné (zraňující), že se aktivují tzv. psychické obranné mechanismy, které ochraňují naši sebeúctu. Doporučuje se tedy faktografický popis reality, který obsahuje konkrétní, uchopitelnou a použitelnou informaci, která umožňuje změnu, či ideálně zlepšení. „Pokud dáme našemu svěřenci informaci v podobě „dvakrát těsně za sebou jsi přihrával zhruba tři metry před dobíhajícího spoluhráče a ve 44 minutě jsi zpožděně zareagoval na pronikající soupeřovu 6 / před vápnem jsi na něho měl cca metr ztrátu, řešil jsi to skluzem, byl z toho faul, dostal jsi žlutou kartu a kopala se penalta,“ tak pro hráče asi také nebude úplně příjemná, ale je dobře využitelná v další práci.“
  3. Options (Možnosti, příležitosti), která slouží ke zjištění všech možností a strategií využitelných při dosažení cíle. V této fázi koučinku lze užít metodu tzv. zázrak, jako např. „Představ si, že máš Arabelin prsten, jaké bys měl možnosti řešení“ nebo praktiky tzv. brainstormingu, a to na základě otázek, jako jsou např.: „Co tím získáš? Co můžeš ztratit? Které z řešení vám nejvíce vyhovuje? Jaké jsou přínosy spojené s každým navrženým řešením?“
  4. Will (Volba)kde dochází k rozhodnutí o konkrétních opatřeních, skrze které chce sportovec něco udělat, či změnit. Dochází k volbě konkrétního plánu. Z pohledu kouče se v této fázi mohou využívat otázky na výběr z variant, na ověřování termínů, na zdroje a omezení, na ověřování souhlasu, ztotožnění, víry v úspěch a otázky na podporu ze strany kouče, trenéra, rodičů, kolegů z posádky, atp. Například: „Co jsi ochotný pro to udělat? Pro kterou variantu ses rozhodl? Jaké překážky mohou nastat a jak je hodláš překonat? Co bude Tvým prvním krokem?“  Úkolem správného kouče by v této fázi mělo být rovněž motivování klienta tak, aby i přes překážky svého cíle dosáhl - to však pouze v případě, že si o spolupráci na motivaci svěřenec zažádá, respektive zda mu je vůbec třeba (neb jinak stále platí, že odpovědnost za vlastní motivaci je primárně na straně sportovce).


Za další modely koučování můžeme považovat také tzv. RAFAEL, jež je převzat převážně z německy mluvicích zemí (Report – popis situace, Alternativen – hledání řešení, Feedback – podání zpětné vazby, Austausch – výměna názorů, Erarbeitung von Losungschritten – vypracování plánu činnost), či školu systemického koučování, jejíž autorem je Petr Parma.

Na základě předchozích řádků bychom mohli začít dovozovat požadavky a kritéria, které by měl splňovat kouč. Takové požadavky stanovila Mezinárodní federací koučů (ICF) a ty nabádají kouče k následujícímu [V elektronické verzi dokumentu je za závěr pro doplnění uveden etický kodex kouče.]:

- Kouč by měl pomáhat lidem lépe stanovit jejich cíle a následně je také dosahovat.

- Měl by chtít od svých klientů vždy něco víc, než čeho by dosáhli bez jeho pomoci.

- Podporuje své klienty, aby dosáhli svých výsledků rychleji.

- Předkládá možnosti a nástroje, zajišťuje pomoc a strukturu pro získání větší efektivity.

Kouče můžeme jednoduše považovat za osobu, která vede svého klienta pomocí cílených a strukturovaných otázek, a jimiž se snaží dosáhnout toho, aby si klient sám rozebral svou situaci a našel řešení. Kouč obvykle neradí a neučí (pokud se na tom s klientem předem nedomluvili), pouze směřuje koučovaného k výsledku. Jeho primárním cílem je uvolňování potenciálu svého klienta.