Labe Arena

8.1 Přípravka a elévové - Psychosociální vývoj

Základní potřebou předškoláka je pohyb, radost, je to období “hraní si”. Dítě žije v této době téměř cele hrou, která je i jeho školou nervosvalové koordinace, obratnosti, rozumové bystrosti, společenského soužití i morálky.

Zásadní změnou v životě dítěte je zahájení předškolní a školní docházky. Se vstupem do školy získává dítě další sociální roli – roli kamaráda, žáka a spolužáka, přijímá a řeší úkoly, podřizuje se jim. Mění se tak systém požadavků, kdy hru, která dominuje v předškolním věku, postupně nahrazuje více povinností. Vzniká vývojový konflikt mezi bezstarostnou hrou (stále bytostně nezbytnou) vs. učením se & povinnostmi. Dítě se pomalu učí trávit čas bez rodičů, interakci s ostatními dětmi a soutěžení v kolektivu. Vstřebává respektování pravidel, nařízení a pokynů. Učitel a stejně tak trenér je jeho průvodcem při zvládání této výzvy.

Kromě autority rodičů se tak dítě setkává i s autoritou učitele a trenéra. Dítě se snaží navázat úzký vztah s učitelem/trenérem, a tím uspokojuje potřebu bezpečí. Úloha učitele/trenéra je v tomto období zásadní – učitel/trenér představuje pro dítě pocit jistoty, bezpečí, lásky a sounáležitosti.

Tělesně je dítě po růstové/tvarové přeměně, má dlouhé končetiny, není dokončena osifikace. Děti v tomto věku jsou velmi zvídavé, pokládají se základy jeho vnitřní motivace (především ve spojení s prožíváním radosti z pohybu). Buduje se vztah ke sportu. Dítě už je méně omezováno subjektivním pohledem na realitu. Nejprve se projevuje se naivní realismus (děti důvěřují tomu, co jim trenér řekne), který postupně přechází v kritický realismus (elévové již dokáží kriticky nahlížet na to, co jim řekne autorita). Nově se učí delšímu odloučení od rodiny (je možné uskutečnit i několikadenní soustředění), bývá více srovnáváno s vrstevníky, než tomu bylo v předchozím období (známkování, výkon na tréninku). Obecně toto období bývá považováno za relativně klidné - většinu dětí definuje kladné citové ladění, družnost, extrovertnost radostnost, bezstarostnost, hovornost.

Pro trenéra je podstatné si uvědomit, že děti ve věku 5-10 let nejsou malí dospělí a z toho důvodu je na ně třeba – nejen z hlediska koučovacího - i jinak, opatrněji promlouvat. Jinak rozvíjet mentální dovednosti, podporovat sebereflexi, či četnost výskytu stavu flow – tj. stavu naprosto soustředěné motivace.


Kognitivní vývoj

U dětí se postupně rozvíjí paměť a představivost. Dochází u nich k přechodu z názorného (intuitivního) myšlení do stadia konkrétních operací [Piagetova teorie kognitivního vývoje - stadium konkrétních operací (7-12 let) - dítě dokáže logicky přemýšlet v operacích, objektech, událostech; chápe stálost počtu (v 6 letech), množství (v 7 letech) a hmotnosti (v 9 letech); předměty třídí podle různých vlastností a dokáže je logicky seřadit (nejtmavší - nejsvětlejší, největší - nejmenší)]. To je předpokladem k logickému myšlení. Nicméně zejména z počátku období nepříliš dobře chápou racionální zdůvodňování činnosti. Myslet abstraktně jsou děti schopné až ke konci tohoto období, potřebují vše vidět konkrétně. Tomu je potřeba uzpůsobit trénink – názorně předvádět potřebné dovednosti. Schopnost koncentrace je ještě malá, na počátku (6 let) v průměru maximálně 5 minut, s rostoucím věkem se posupně zvyšuje, v 7 letech průměrně již 10 minut. Různé rušivé podněty děti snadno „odlákají“ od činnosti. Proto volte na tréninku rozmanité druhy činností. V 8 letech se už dítě zajímá o pohyb samo, v deseti letech se rádo porovnává s druhými, výrazněji se projevuje soutěživost. S prvky soutěživosti však - obzvlášť u přípravky - pozor, neúspěch děti snadno odradí!


Emocionální vývoj

Schopnost seberegulace a ovlivňování vlastních emocí u dítěte v tomto věku postupně a v celku rychle narůstá. Je schopné samostatně odložit nějakou činnost vedoucí k bezprostřednímu uspokojení potřeb a věnovat se namísto toho i spíše nudným věcem. Využívejte toho v náplni tréninku. Elévové již zpravidla dokáží podle nutnosti vlastní vůlí své city potlačit a skrývat (na rozdíl od přípravky) nebo naopak je zřetelně vyjádřit i přesvědčivě zahrát. Kriticky tedy nahlížejte na jejich emoční projevy. Nálady a emoce (přestože se jeví intenzivní) obvykle nemívají dlouhého trvání. U řady konfliktů na tréninku například stačí, když jejich projevy vzteku ustojíte, vstřebáte, není vše potřeba do hloubky rozebírat, nutně odměňovat a trestat. Ať už na problém v danou chvíli zareagujete jakkoliv, v žádném případě se později k problému nevracejte. Postupně jsou si děti dobře vědomé emocí druhých lidí, rozvíjí se jejich schopnost empatie. V šesti letech například připouští, že dvě různé emoce je možné prožívat těsně po sobě, ale nikdy ne současně. Existenci ambivalentních, smíšených pocitů připouští až kolem deseti let. Dbejte na tuto skutečnost při vedení zpětných vazeb a reflexí. Spontánní sebereflexe (tzn. „jak se právě teď cítím“) bývá v šesti letech výjimečná. Pokud chcete vědět, jak se dítě cítí – zeptejte se ho, povzbuďte jej k vyjádření. Zvažte však, bude- li to ve skupině ostatních dětí, či při samostatném rozhovoru dítě - trenér.

V deseti letech už dítě mluví o svých pocitech velmi často. Mějte však na paměti, že jejich schopnost introspekce (schopnost sebepozorování, uvědomování si sama sebe, uvědomování si vlastních psychických prožitků) zůstává oproti dospělému jedinci na výrazně nižší úrovni. Využívejte proto jednoduché aktivity. [Viz Metodický list č. 21]


Sociální kontext

Elévové již mívají zvnitřněné základní normy sociálního chování – ví, co je dovoleno a co je zakázáno, získává základní hodnoty – rozumí tomu co je dobré a co ne. Ve formě svědomí už dobře chápe příkazy a zákazy zdůrazňované významnými dospělými. Přemýšlejte proto, jaké hodnoty a pravidla po nich vyžadujete. Trenér by měl být příkladem – a to nejen sportovně, ale i výchovně (fair play atd.). Jakákoli maličkost „proti pravidlům“, které si děti všimnou, se může snadno obrátit proti němu. Na druhou stranu to může být trenérova výhoda při snaze o upevnění správných vzorců chování a sportovních návyků. Hodnoty a pravidla jsou také velmi nestabilní a závislé na aktuální situaci, bezprostředním potřebám dítěte a postoji dospělých. Neočekávejte proto, že je dlouhodobě budou dodržovat bez přímého působení vaší autority na tréninku. Se vstupem do školy nastává tzv. sekundární socializace, dítě se zapojuje do školního a tréninkového kolektivu. Učí se být členem skupiny, respektovat autority, řády a pravidla. Dobrý trenér si v tomto období nadšeným přístupem může vybudovat vřelý vztah se svými svěřenci, mnohdy je ve vztahu ke sportu a pohybu pro dítě větším vzorem než rodiče. Pokud je autoritou, svěřenec může do značné míry přejímat jeho vzorce chování. Na počátku období bývá právě trenér určující autoritou pro posuzování chování, ke konci období roste vliv a závislost hodnocení na vrstevnících. Ve skupině vrstevníků si dítě osvojuje uvědomělejší sebepojetí a sebehodnocení. [Viz Metodický list č. 22]


8.1.1.    Přípravka (5-7 let) – metody práce


Začněte si s nimi povídat!

„Rozpovídejme se o hrách, o průběhu tréninku, o tom co se, jim líbí.“


Z hlediska motivace či mentálních ‚dovedností‘ je u kategorie přípravky klíčové vést nejen samotné tréninky, ale i celkovou komunikaci co nejzábavnější formou. V této kategorii je totiž prvek zábavy i v psychosociálních aspektech základním stavebním kamenem, na němž může jedinec stavět svou sportovní a později dost možná i veslařskou budoucnost.


Co by měl svěřenec zvládnout?

  • Postupně by měl umět mluvit o svých pocitech (nejen) ve vztahu k tréninkům
  • Postupně by o nich měl umět mluvit rovněž před ostatními dětmi
  • Měl by vůči trenérovi cítit důvěru
  • Měl by se umět pochválit ve smyslu rozpoznání svých silných stránek – tedy toho, co jej jednak baví a jednak se mu povedlo, případně co se mu daří více, než cokoliv jiného

 

Forma vedení komunikace

Ideální forma zjišťování informací o svěřencích – jejich k pocitům z tréninku, množství prožité zábavy, schopnosti se pochválit apod. u této věkové kategorie je formou tzv. „kolečka"[což je zjednodušená forma skupinové reflexe popisované v kapitole 4.6].  

Je tedy vhodné, když po jednom z tréninků si s dětmi sedneme do kolečka a jeden po druhém si budou sdělovat svoje zážitky a postřehy z tréninku. Například tak, že budou odpovídat na níže uvedené otázky. Je důležité však nedělat z kolečka výslech, nýbrž jej vést velice neformální, uvolněnou a případně i zábavnou formou. Doporučuje se z pozice trenéra užívání tzv. „mykání“ – tedy mluvení v první osobě množného čísla. Tento způsob mluvy navozuje mezi oběma stranami důvěru.

Důvodem pro kolečko je pak zejména zvolení vhodné formy interakce s ohledem na adekvátní vážnost/náročnost [V pozdějších věkových kategorií bude využíván rozhovor face to face, který se však zde nehodí - svěřenci by se mohli cítit, že jsou podrobeni výslechu, atp. To v případě kolečka nehrozí v takové míře – budou mezi svými kamarády a kamarádkami, atmosféra při kolečku není tak formální.] vedení debaty s dětmi. Trenér může v rámci tohoto cvičení užít i plyšovou hračku, která jednak dotyčnému dá slovo, přičemž ostatní mlčí, a zároveň v dětech bude evokovat zábavnější formu „koučinku“. Pokud se přesto stane, že některé z introvertních dětí odmítne mluvit, nenutíme ho, během příštích tréninků by se to mělo zlepšit.


Doporučené otázky (náměty k diskuzi):

Převažují otázky zaměřené na přítomnost, či blízkou minulost a budoucnost:

- Co se ti dneska nejvíce líbilo?

- Co se ti dneska na tréninku povedlo?

- Čím se pochlubíš rodičům nebo kamarádům?

- Jaké je tvé nejoblíbenější cvičení?

- Co bys chtěl dělat příště?

občas je možné přidat i obecnější témata:

- Zajímají se rodiče o tebe a o to, co na trénincích děláte? Co přesně je zajímá?

- Sleduješ někdy sportovní klání (nejen veslování) a představuješ si, jaké by to mohlo být v kůži těchto sportovců?

Jak již bylo řečeno, trenér na základě těchto otázek zjistí o dětech mnoho informací – jak moc je tréninky baví, co přesně je na nich baví, či co by rádi na nich ještě dělali apod. Zároveň se ale nebudou bát mluvit o svých pocitech a myšlenkách, přičemž se i prohloubí důvěra mezi oběma stranami.


Filosofie trenéra pro přípravku

Vzbudit a podporovat zájem o sportování v kolektivu – atraktivní formou naučit základy všestranných sportovních dovedností.


8.1.2.    Přípravka (5-7 let) - využití prvku koučování

Níže popíšeme využití prvků koučování u přípravky v pěti oblastech:

- Sebereflexe

- Implicitní učení

- Mentální dovednosti

- Motivace

- Flow


Sebereflexe

Dítě v tomto věku reflektuje samo sebe, ale neumí se hodnotit. Přejímá hodnocení z okolí. Dítě si o sobě myslí to, co o něm říkají rodiče nebo autority, jako je učitel nebo trenér. V tomto období často vznikají komplexy, podceňování nebo naopak nadceňování. To co děti slyší v tomto období je něco, co si s sebou berou do života, a často to musí později překonávat.

Rozvíjení sebereflexe může z pohledu trenéra probíhat několika způsoby. Tou nejjednodušší je tzv. „finální kolečko“ [což je zjednodušená forma skupinové reflexe popisované v kapitole 4.6] po tréninku. Děti si v něm sdělí, co se jim líbilo, co jim šlo a co jim nešlo, co šlo nejlépe kamarádovi apod.


Osvědčenou metodou, jež lze užít na tréninku po té, co si děti zautomatizují základy počítání, je hodnocení sebe samého. Pokud tedy děti stojí před určitým cvičením/úkolem lze využít např. výrok jako „Děti, v tomto cvičení se budete samy hodnotit od jedné do tří, kde jedna je nejmíň a tři [Nedoporučuje se používání škály 1 až 5, kterou mají děti zafixovanou v jiném kontextu ze školy (a kde vyšší číslo znamená vyšší počet chyb).] nejvíc. Toto cvičení budeme opakovat dvakrát, takže maximální počet bodů je šest.“

Kromě toho, že děti nad sebou a svými výkony začnou uvažovat, je také tato metoda velmi motivační. Především pak klade důraz na svůj vlastní výkon. Z pohledu koučovacího je nicméně vhodné sdělit, že není podstatné, kolik bodů si kdo nadělil, protože někdo na sebe může být jednoduše přísnější a někdo pro změnu mírnější.


Implicitní učení & sebereflexe

Sebereflexe se v této věkové kategorii rozvíjí také správným pojetím implicitního (nezáměrného či neuvědomovaného učení) a explicitního (přímého, vědomého) učení. Implicitním učením se rozumí osvojování nových pohybových vzorců vlastním zkoumáním, kdežto explicitním učením se rozumí situace, kdy trenér přesně svým svěřencům řekne, co a jak dělat, čeho se vyvarovat, co je dobře a co špatně (a dítě plní pokyny a dělá, co se právě teď dělat má). Právě u prvně zmíněného implicitního učení se svěřenec dokáže do sportovní aktivity ponořit tak, že podvědomě přebírá zkušenosti nabyté učením, načež prostřednictvím sebereflexe se jich v budoucnu buď vyvaruje (těch špatných/nefunkčních pohybových vzorců) anebo je naopak přijme (pohybové vzorce, jež se mu osvědčily).

Implicitní učení je však užitečné nejen jako příležitost pro rozvoj sebereflexe. Implicitnost je spouštěčem pozitivních sekundárních dějů. Například, když něco děláte s radostí, nevysiluje vás to a naopak, když děláte cokoliv, co musíte, vysiluje vás to. Implicitnost probouzí kreativitu a touhu hledat vlastní řešení, dát do toho víc než jen to, co je třeba. Z pohledu explicitnosti jen plníme úkoly a zadání, jsme “plniči úkolů”.

Nebojte se tedy využít implicitního, nezáměrného učení a aktivit. Nebraňte dítěti zkoušet si někdy na tréninku co ho napadne, jeho různá řešení, při kterých zkoumá a dozvídá se. Bez vašeho trenérského ovlivňování a hodnocení! Mějte na paměti, že právě tak se rozvíjí proces implicitního, nezáměrného učení, kdy se do paměti dítěte ukládají důležité informace, aniž by si to dítě uvědomovalo.

V dnešní době implicitnost chybí - děti si například nechodí samy od sebe hrát ven s míčem nebo hokejkou na hřiště. Zatímco dřívější podmínky motivovaly děti aby si hledaly samy zábavu, dnes je tomu jinak. Současná doba přináší dětem více možností a lákadel, jak se zabavit. Navíc dnes vnímají rodiče venku vícero rizik a děti ven samotné nepouští. Implicitní sportovní zábavy tedy dětem ubývá. Implicitní učení a hra přechází do pozadí a převážná část učení probíhá explicitně.


Z dlouhodobého hlediska je nejefektivnější proces učení kombinace těchto dvou přístupů, kdy explicitní učení navazuje na implicitní. Implicitním učením by měl “vývoj” začínat a explicitní učení by na to mělo přirozeně navazovat.

Chcete-li v dětech vzbudit vášeň pro sport, je třeba abyste vytvářeli podmínky pro implicitní jednání. Chcete-li zvýšit implicitnost – vášeň, touhu a nadšení – pracujte s emocemi, mluvte do jejich srdcí. Netlačte na výkon, neporovnávejte, nevědomky neponižujte.


Pro potřeby trenérů je tedy nezbytné vědět, že dítě spíše naváže kladnou emoční vazbu ke sportu tím, že si „pouze“ danou aktivitu vyzkouší (často však po celé jedno až dvě školní pololetí), načež, poháněn vnitřní motivací, sám začne zkoumat, co a jak funguje. To by se ovšem nestalo, kdyby trenér vytyčil přísné hranice pojednávající o jediném správném provedení či užívání sportovních instrumentů.

Je ale zřejmé, že trenér zde musí zasahovat, protože by se mohlo stát, že by svěřenec mohl z různých důvodů přijmout za dobré i nekvalitní pohybové vzorce.


Mentální dovednosti

Byť se může jevit cílený rozvoj mentálních dovedností u kategorie přípravky jako zbytečný, opak je pravdou. Je to totiž právě toto období, kdy dítě ještě vše, co se mu stane, přebírá podvědomě, načež se přijaté informace „nahrávají“ do mozku, resp. upevňují. Podle nich se pak chová v dospělosti. Pokud jej tedy bude trenér pravidelně a především nesprávně kárat, je pravděpodobné, že svěřenec bude mít (nejen) ve vztahu k veslování nízkou úroveň sebehodnocení [Jako přesnější termín vztažený na tuto problematiku se užívá koncpet Self-efficacy. Pro potřeby tohoto materiálu lze však užít termín sebehodnocení.]. Z toho důvodu se považuje za klíčové správné podání zpětné vazby (feedback). Doporučuje se následující:


- Feedback vztažený na aktivitu, nikoliv na osobu, či cíl (výsledek) [Hall, N. C. & Goetz, T. (2013). Emotion, Motivation, and Self-Regulation : A Handbook for Teachers. Emerald. ISBN: 978-1-78190-710-8.]

Jedná se o klíčovou komponentu při podávání zpětné vazby. Pokud totiž bude trenér podávat zpětnou vazbu na cíl, či výsledek (byť pozitivní), svěřenec se stane na něm závislý. A v dobách výsledkové krize, která se přihodí každému sportovci, může tato skutečnost mít devastační účinky na veslařovu motivaci a sebehodnocení. Rovněž se nedoporučuje vztahovat z pozice trenéra feedback na osobu. Pakliže bude pozitivní (např. „Jsi šikovný/šikovná“), je pravděpodobné, že z dítěte vyroste narcis [Je zde uvažována neklinická forma narcismu.]. Pokud bude negativní (např. „Jsi negramotný/negramotná“), bude opět hrozit nízké sebehodnocení jedince.

Pakliže jej ale budeme oceňovat způsobem vztaženým na aktivitu – „Dobrá prácenebo „Dobrá práce a díky ní i viditelný pokrok“ – identifikuje se s realitou, v níž zlepšení přichází až po snaze. A to i v případě negativní zpětné vazby (např. „Příště se musíš více snažit“), která rovněž evokuje k většímu vynaloženému úsilí v budoucnu a pozitivnímu sebehodnocení.


- Vyvarování se porovnávání [Hall, N. C. & Goetz, T. (2013). Emotion, Motivation, and Self-Regulation : A Handbook for Teachers. Emerald. ISBN: 978-1-78190-710-8.]

Negativní důsledky na sebedůvěru má také zpětná vazba spjatá na sociální okolí (např. „Jsi lepší/horší než…“, „Dívej se na Kláru, jak jí to jde…“). Při pravidelném užívání tohoto feedbacku z pozice trenéra dojde k porovnávání sebe samého s ostatními. Protože se ale vždy najde někdo lepší (pokud tedy neuvažujeme, že jedinec jednou vyhraje MS, či OH), nezažije nikdy ze svého výkonu pocit satisfakce. V osobnostní rovině si pak až příliš bude dávat záležet na tom, jak jej/ji vnímá okolí s tendencemi se mu zavděčit i za cenu neuspokojování svých potřeb.

Úroveň sebehodnocení lze navýšit užíváním nonverbálním komunikace. Tedy gest, jako je high-five, či mrknutí na znak dobré spolupráce. Naopak se u této kategorie vůbec nedoporučuje kritika a pokud už, tak za pomocí citlivé metody, jako např. Metody sendviče:


- Metoda sendviče [Lahnerová, D. (2012). Asertivita pro manažery. Praha: Grada.]

Jedná se o vložení kritiky (negativní informace) mezi dvě informace pozitivní. Nejdříve tedy svěřence za něco pochválíme, poté sdělíme, co udělalo špatně, načež náš feedback zakončíme opět malou pochvalou. Dítě se tak o své chybě dozví, nicméně díky tomuto zaobalení nebude mít ze sebe tak špatný pocit.


Motivace

Novátorští koučové, psychologové a trenéři tvrdí, že pokud je třeba motivovat – ať už sebe, či svěřence – něco není v pořádku. Jedinec, v případě, že jej aktivita baví, by ji totiž měl provozovat  z vlastní vůle bez potřeby vnější motivace (viz. kapitola 3 Budujeme vnitřní motivaci a 5 Rozvoj odpovědnosti). Je však evidentní, že ne vždy přijde svěřenec na trénink ve správném psychickém rozpoložení (problémy ve škole, rodině…) – v této chvíli může přijít na řadu vnější motivace. Existuje několik osvědčených způsobů, jak z pozice trenéra zvýšit dočasně vynaložené úsilí nejmenších svěřenců. Jsou jimi:


- Správné užití vnějších motivů [Manion, J. (2005). From Management to Leadership. San Francisco: Jossey-Bass.]

Jediný způsob, jak vnější motivy mohou prohloubit vnitřní motivaci, je následující – jejich užití zpětnovazebně a spontánně, kdy odměna je součástí zpětné vazby [Toto použití odměny podporuje tzv. zpětnovazební učení – tj. způsob učení se pomocí zpětné vazby - vztažené v tomto případě k procesu, který chceme podporovat, nikoliv k výkonu. Zpětnovazebním použitím odměny pomáháme reflektovat a naučit se žádoucí vzorce jednání sportovce, fixovat je.]. Pokud tedy čas od času použije trenér např. lízátko nebo čokoládu coby motiv – měl by ji užít jako odměnu za dobře vykonanou práci (pokud možno ne za výsledek). Pokud by ji užil předem – navíc ve vztahu k výkonu/umístění (např. „Kdo vyhraje, dostane čokoládu.“), začne být dítě na těchto motivech závislé. Zároveň je třeba takto ohodnocovat snahu, nikoliv výsledek či osobu. Je tedy nezbytné se vyhýbat dodatečnému oceňování triumfů v závodech, stejně jako oceňování svěřenců ve smyslu „Jsi šikovný“, či „Jsi talentovaná“.

Vnější motivy lze užít také ve chvílích krize, a to jako podpora – opět spontánně a zpětnovazebně. Ideálním příkladem je v tomto případě zkušenost bývalé světové tenisové jedničky Caroline Wozniacki (coby součást Dopisu svému mladšímu já) [Caroline Wozniacki (2019). DOPIS MÉMU MLADŠÍMU JÁ (CAROLINE WOZNIACKI). Dostupné z: http://becomebetter.cz/clanek.php?id=20]:

 „Hlavně si pamatuj na moment, kdy po jedné tvé kruté porážce táta cestou domů zastavil u motorestu a koupil ti velkého plyšového medvěda. ‚Tohle je cena pro největší bojovnici!‘ řekl.“

Tatínek takto velice podpořil bojovnost tenistky.


- Veřejné ocenění

Extrémně motivačním nástrojem je veřejné ocenění. To lze ilustrovat na příkladu jednoho z nejlepších basketbalistů historie Stephena Curryho, který se svěřil s momentem, po němž se rozhodl stát profesionálem [Stephen Curry (2019). ZPOVĚĎ - CURRY & NEYMAR. Dostupné z: http://becomebetter.cz/clanek.php?id=13]:

„Ta chvíle přišla, když mi bylo šest let a hrál jsem rekreačně v Severní Karolině, kde jsem vyrůstal. Tehdy se na jeden zápas přišlo podívat asi patnáct lidí a zrovna jsme měli protiútok dva proti jednomu. Měl jsem míč a obránce proti mně vystoupil. A já tehdy přihrál na svého spoluhráče stylem, že jsem mu poslal míč 360° „zadovkou“. Přesně na něj, načež z toho i skóroval. Všech patnáct lidí se z toho mohlo zbláznit. Tohle byl moment, kdy vzešla na povrch má kreativita. V tu chvíli pro mě začal být basketbal opravdovou zábavou a začal ho milovat.“

Veřejné ocenění z pohledu trenéra lze užít příkladem, kdy například svěřence přede všemi pochválíme, načež jej ještě vyzveme k zopakování úkonu přede všemi dětmi. Doporučuje se však nenutit, neboť to například introvertovi může přijít nepříjemné.

- Zaměření se na překonávání sebe samého

Poměřování s okolím by nemělo nastat nejen u zpětné vazby, ale ani u „motivačních“ výroků. Například „Uvidíme, kdo bude nejrychlejší!“ sice vyvolá silnou dávku motivace a následně pýchy ve vítězi, ale zbytek jedinců zažije pocit zklamání, což lze v konečném důsledku považovat za vytvoření spíše negativní hodnoty v týmu. Namísto již zmíněného výroku se doporučuje užití výroku jako „Kolikrát dokážete během třiceti vteřin xyz?[Blažej, A. (2018). Psychologie koučování pro trenéry a manažery. Munipress.] Nebo „O kolik dokážete zlepšit svůj minulý výkon“?


Flow

Nejmenší sportovci se do stavu flow dostávají velice jednoduše (spíše však až při přechodu do kategorie elév, tedy po získané schopnosti dostatečně se koncentrovat). Je to tak z důvodu výskytu mozkových vln alfa, jimiž děti disponují mnohem častěji než dospělí.

Klíčem ke stavu flow však u této věkové kategorie je koncipovat tréninkovou jednotku na základě her a zábavných cvičení. Z pozice nejen trenéra, ale i rodiče, lze ve vztahu k flow možné dělat mnohé chyby vedoucí k omezení prožívání flow. To lze ilustrovat následujícím příkladem: pokud chlapec přišel z venku domů o hodinu později, protože během fotbalu ztratil ponětí o čase (byl ve flow), jeden z rodičů jej pokárá a potrestá. Chlapec však podvědomě nabyde poznání, že je špatné se dostávat do stavu flow. Což je jeden důvodů, proč se do něj dospělí dostávají velice těžce. Naše chování totiž ovlivňuje z převážné části podvědomí.

Nutnost zábavnosti cvičení dobře ilustruje následující graf [Blažej, A. (In print). MOTIVACE VE SPORTU: Zaměřeno na děti a mládež].


Graf: Poměr složek zábavy a výsledků ve vztahu k věku a výkonnosti


Ve věkové kategorii přípravky se nacházíme na samém dnu grafu. Je tedy evidentní, že sportovní výkon jedince by měl být založen čistě na zábavnosti, nikoliv tlaku na výsledky a cíle.


8.1.3.    Elévové (8-10 let) – metody práce

Naučte je učit se - i od ostatních a mít radost!

„Buďte si sami sobě příkladem a/nebo soupeřem.“


Věková kategorie Elévů je stále v mnoha ohledech podobná přípravce. Je tak z toho důvodu, že jak fyziologické, tak také psychosociální změny probíhají pozvolna. Několik změn z hlediska používaných prvků koučinku je však třeba provést. Elévové se nachází v období zlatého věku motoriky, kdy pohybové učení probíhá velmi snadno. Často se učí odkoukáním či vizualizací sebe samého (tj. představují si, jak by pohyb sami dělali).

V tomto věku už by měl být patrný rozvoj nejen v motorických schopnostech a dovednostech, ale také v těch psychosociálních. Ten by měl probíhat stejně jako u předchozí kategorie prostřednictvím pozitivního učení – zážitků (hry), tak ale i na základě pozorování ostatních. V tomto zlatém věku motoriky se děti dokáží velmi dobře učit napodobováním – pozorováním ostatních. Samy sobě tedy mohou být dobrými trenéry. Mějme ale na paměti rozdíl mezi učením se prostřednictvím pozorování ostatních, které provádí děti a zpětnou vazbou z pozorování, které provádí trenér [Zpětná vazba se vždy vztahuje na něco – osobnost [jsi (ne)talentovaný], aktivitu [dobrá práce při tom odrazu], či sociální okolí [Pavel je lepší než ty].]. Tedy pokud kupříkladu srovnáme z pozice trenéra výkony dvou svěřenců, přičemž jednoho vyzdvihneme, jak vše udělal správně a krásně, a druhého naopak pokáráme slovy ‚Kéž by ti to taky šlo tak dobře jako Martinovi‘. Toto porovnávání by pochopitelně mohlo mít negativní důsledky na psychosociální stránku jedince!


Co by měl svěřenec zvládnout?

- Měl by být zvídavý při učení se novým dovednostem

- Měl by umět ohodnotit své úsilí na tréninku

- Měl by si umět všimnut, co jde jemu i ostatním dobře. Měl by tedy umět popsat pozitivní aspekty [Tedy pouze ty aspekty výkonu, které ostatním se dařily. Nikoliv hledat chyby!] „výkonu“ ostatních kamarádů a kamarádek

- Měl by být srozuměn se skutečností, že chyby jsou nezbytnou součástí tréninkového procesu

- I přes subjektivní vnímání úkonu/cvičení jako náročného by se mu měl, bez ohledu na výsledek jeho snahy, postavit čelem

- Měl by mít určitý smysl pro disciplínu


Forma vedení komunikace

Ideální forma „koučinku“ při hodnocení sebe samého a ostatních, či při práci s chybami apod. je u této věkové kategorie opět formou tzv. „kolečka“. Je tedy vhodné, když po jednom z tréninků si s dětmi sedneme do kolečka a jeden po druhém si budou sdělovat svoje zážitky, postřehy z tréninku a povídat o dalších tématech. Například tak, že budou odpovídat na níže uvedené otázky. Je důležité však nedělat z kolečka výslech, nýbrž jej vést velice neformální a zábavnou formou. Doporučuje se z pozice trenéra užívání tzv. „mykání“ – tedy mluvení v první osobě množného čísla. Tento způsob mluvy navozuje mezi oběma stranami důvěru.

Důvodem pro kolečko je pak zejména zvolení vhodné formy interakce s ohledem na vážnost/náročnost vedení debaty s dětmi [V pozdějších věkových kategorií bude využíván rohovor face to face, který se však zde nehodí - svěřenci by se mohli cítit, že jsou podrobeni výslechu, atp. To v případě kolečka nehrozí v takové míře – budou mezi svými kamarády a kamarádkami, atmosféra při kolečku není tak formální.]. Trenér může v rámci tohoto cvičení užít i plyšovou hračku (nebo míč, atp.), která jednak dotyčnému dá slovo, přičemž ostatní mlčí, a zároveň v dětech bude evokovat zábavnější formu „koučinku“.


Doporučené otázky (náměty k diskuzi):

1. Jak bys od 1 do 10 ohodnotil své dnešní úsilí? [Začněte používat škály pro subjektivní hodnocení různých situací. V případě dětí, které mají problém s číselným škálováním (nejde jim to přirozeně na rozum), lze užít i jim příbuznější stupnice – kupříkladu škálu ‚Bílá až černá‘, či ‚Sladká až kyselá‘ apod. Škály lze používat i u velmi malých dětí (kategorie Přípravka), které ještě neumí počítat - zde je pak nezbytnost nahradit čísla něčím pro děti představitelnějším.]

2. Co myslíš, že se dařilo nejvíce Elišce? Co ses tu od Elišky naučil?

3. Co ses dneska naučil?

4. Kdo za poslední měsíc sledoval nějaké sportovní klání (nejen veslování)? Jaké to bylo? Všimli jste si, co dělali opravdu dobře? Všem sportovcům se vše podařilo, nebo měli něco udělat lépe?

5. Kdo udělal nějakou chybu a zvládnul ji napravit?

6. V čem jsi se zlepšil od posledně? Co ti šlo dnes lépe?

7. Jak se ti povedlo napravit chybu, kterou jsi udělal posledně?

Kromě toho, že trenér takto získá o svěřeních mnoho informací, naučí je hlavně přemýšlet nad sebou samým ve smyslu učení se a vynaloženého úsilí. Zároveň v nich vytvoří pocit, že se mohou učit i pozorováním ostatních. V této věkové kategorii by rovněž měli mít k chybám v tréninkovém procesu pozitivní vztah – tedy mít na paměti, že díky jejich napravování se mohou zlepšit.


Filosofie trenéra pro kategorii elévů

Maximálně vytěžit zlatý věk motoriky pro učení se novým dovednostem a to vše takovou formou, aby to děti bavilo a sami chtěli více.


- zdokonalování a rozvoj sportovních dovedností (v tomto věku se budují stavební kameny, ze kterých bude sportovec v budoucnu čerpat)

- pomalý nárůst zatížení, zcela podřízený udržení vášně pro sport


8.1.4.    Elévové (8-10 let) - využití prvků koučování

Následující podkapitola rozebere koncepty sebereflexe, mentálních dovedností, motivace a stavu flow pro věkovou kategorii 8-10 let (Elévové).

Dítě v tomto věku začíná s hodnocením sebe sama, ale na úrovni činností (co dokáže). A to hlavně ve společnosti (ve třídě, v družině, oddílu) – je důležité kdo koho přepere, kdo je nejrychlejší apod., zkrátka to, co je měřitelné, děti se začínají poměřovat s těmi druhými.

Přibližně od 10. roku přestávají některé děti spontánně kreslit, protože se začínají porovnávat a když vidí, že nejsou úspěšné a někdo je lepší, tak to nechtějí dělat.

V tomto období mají kamarády a kamarádky na několik málo dní či týdnů, ale i to je velmi důležité, protože se učí navázat přátelský vztah a zároveň poznávají zklamání, získávají zkušenosti. Úkolem trenéra je provést tímto obdobím a naučit je, že takové problémy nejsou neřešitelné.

Věková kategorie elévů je obdobím, kdy popularita učitele/trenéra ustupuje a do popředí zájmu dítěte se dostávají jeho vrstevníci. Pro rozvoj správného sebehodnocení je tedy v tomto stádiu důležitý především úspěch mezi vrstevníky. Až ke konci tohoto období se stává sebereflexe méně závislá na mínění spolužáků a stává se více stabilní, méně ovlivnitelná situací, okamžitým výkonem nebo aktuálním výkyvem. Závislost na mínění okolí se pomalu zmenšuje, zejména v případech, kdy názor okolí je v přímém rozporu s pocitem dítěte. Dítě se stává i kritičtější vůči vlastní osobě.

Níže popíšeme využití prvků koučování u elévů ve čtyřech oblastech:

- Sebereflexe

- Mentální dovednosti

- Motivace

- Flow


Sebereflexe

Protože jsou Elévové vyspělejší z hlediska mentálního než kategorie přípravky, lze užít pro nastartování přemýšlení nad sebou samým tzv. „koučovací otázky“ (viz také podkapitola 7.3.2. Kladení otázek). Mějte při tom na paměti, že primárně byste měli při práci s malým sportovcem prostřednictvím koučovacích otázek fixovat a rozvíjet to, co funguje (viz. kapitoly 6.1. Zaměření na to, co funguje a 6.3 Rozvíjení řešení, nikoliv odstraňování problémů).

Pokud tedy trenér zachytí při tréninku dobré či příkladné momenty je užitečné tyto momenty se sportovcem prodiskutovat a zeptat se ho na ně – jako například „Co se ti tam povedlo“? „Co ti dnes šlo fakt dobře, všiml jsi si?“.  Svěřenec se s pohybovým úkonem, jež se mu povedl, do budoucna spíše identifikuje a bude jej praktikovat i nadále.

Koučovací otázky však můžeme použít i na řešení chyb. Pokud svěřenec udělá na tréninku nebo při závodě chybu, je možné vhodně využít i identifikované chyby a zeptat se, proč se tak stalo? Pokud dítěti chybu pouze oznámíme, co se stalo špatně, v lepším případě si naši radu opravdu vezme k srdci. Ve většině případů se však s ní neztotožní. Emocionálně jej totiž nezasáhla. Pokud se ale zeptáme stylem „Pavle, víš, kde jsi udělal během závodu chybu?“, jedinec bude mít tendenci nad svým výkonem (i nad sebou samým) začít přemýšlet. Kromě toho, že společně s trenérem chybu nalezne, spíše se ji do budoucna i vyvaruje. A jak již bylo řečeno, rovněž se prohloubí schopnost sebereflexe.

Obecně se však doporučuje vztahovat tento typ otázek především na hledání silných stránek, tedy způsobem „Pavle, co ti dnes šlo perfektně?


Osvědčenou metodou, již lze užít na každém tréninku, je také hodnocení sebe samého. Pokud tedy děti stojí před určitým cvičením/úkolem, je z pozice trenéra vhodné klást důraz na sebereflexi tímto způsobem. Doporučují se výroky jako „Děti, v tomto cvičení se budete sami hodnotit od jedné do deseti, kde jedna je nejmíň a deset [Nedoporučuje se používání škály 1 až 5, kterou mají děti zafixovanou v jiném kontextu ze školy (a kde vyšší číslo znamená vyšší počet chyb)] je nejvíc. Toto cvičení budeme opakovat třikrát, takže maximální počet bodů je třicet.“

Kromě toho, že děti nad sebou a svými výkony začnou uvažovat, je také tato metoda velmi motivační. Především pak klade důraz na svůj vlastní výkon. Z pohledu koučovacího je nicméně důležité sdělit, že není podstatné, kolik bodů si kdo nadělil, protože někdo na sebe může být jednoduše přísnější a někdo pro změnu mírnější. Také se doporučuje zmínit, že maximální počet bodů by si neměl nikdo nadělit, neboť je vždy prostor pro zlepšení (nebo se následně zeptat o kolik bodů by šel výkon ještě či příště zlepšit).


Implicitní učení & sebereflexe

Sebereflexe se v této věkové kategorii rozvíjí také správným pojetím implicitního (nezáměrného či neuvědomovaného učení) a explicitního (přímého, vědomého) učení. Implicitním učením se rozumí osvojování nových pohybových vzorců vlastním zkoumáním, kdežto explicitním učením se rozumí situace, kdy trenér přesně svým svěřencům řekne, co a jak dělat, čeho se vyvarovat, co je dobře a co špatně (a dítě plní pokyny a dělá, co se právě teď dělat má). Právě u prvně zmíněného učení se svěřenec dokáže do sportovní aktivity ponořit tak, že podvědomě přebírá zkušenosti nabyté učením, načež prostřednictvím sebereflexe se jich v budoucnu buď vyvaruje (těch špatných/nefunkčních pohybových vzorců) anebo je naopak přijme (pohybové vzorce, jež se mu osvědčily).

Implicitní učení je však užitečné nejen jako příležitost pro rozvoj sebereflexe. Implicitnost je spouštěčem pozitivních sekundárních dějů. Například, když něco děláte s radostí, nevysiluje vás to a naopak, když děláte cokoliv, co musíte, vysiluje vás to. Implicitnost probouzí kreativitu a touhu hledat vlastní řešení, dát do toho víc než jen to, co je třeba. Z pohledu explicitnosti jen plníme úkoly a zadání, jsme “plniči úkolů”.

Nebojte se tedy využít implicitního, nezáměrného učení a aktivit. Nebraňte dítěti zkoušet si někdy na tréninku co ho napadne, jeho různá řešení, při kterých zkoumá a dozvídá se. Bez vašeho trenérského ovlivňování a hodnocení! Mějte na paměti, že právě tak se rozvíjí proces implicitního, nezáměrného učení, kdy se do paměti dítěte ukládají důležité informace, aniž by si to dítě uvědomovalo.

V dnešní době implicitnost chybí - děti si například nechodí samy od sebe hrát ven s míčem nebo hokejkou na hřiště. Zatímco dřívější podmínky motivovaly děti aby si hledaly samy zábavu, dnes je tomu jinak. Současná doba přináší dětem více možností a lákadel, jak se zabavit. Navíc dnes vnímají rodiče venku vícero rizik a děti ven samotné nepouští. Implicitní sportovní zábavy tedy dětem ubývá. Implicitní učení a hra přechází do pozadí a převážná část učení probíhá explicitně.


Z dlouhodobého hlediska je nejefektivnější proces učení kombinace těchto dvou přístupů, kdy explicitní učení navazuje na implicitní. Implicitním učením by měl “vývoj” začínat a explicitní učení by na to mělo přirozeně navazovat.

Chcete-li v dětech vzbudit vášeň pro sport, je třeba abyste vytvářeli podmínky pro implicitní jednání. Chcete-li zvýšit implicitnost – vášeň, touhu a nadšení – pracujte s emocemi, mluvte do jejich srdcí. 

Pro potřeby trenérů je tedy nezbytné vědět, že dítě spíše naváže kladnou emoční vazbu ke sportu tím, že si „pouze“ danou aktivitu vyzkouší, načež, poháněn vnitřní motivací, sám začne zkoumat, co a jak funguje. To bude platit i pro aktivity na vodě - když si „pouze“ sedne do kterékoliv loďky (kanoe, speciální malé veslařské lodi, paddleboardu, šlapadla, atp.) a sám bude zkoumat, co a jak funguje a třeba i kdy spadne do vody, dítě spíše naváže kladnou emoční vazbu k vodním sportům. To by se ovšem nestalo, kdyby trenér vytyčil přísné hranice pojednávající o jediném správném provedení či užívání sportovních instrumentů, včetně lodí.

Je ale zřejmé, že trenér zde musí zasahovat, protože by se mohlo stát, že by svěřenec mohl z různých důvodů přijmout za dobré i nekvalitní pohybové vzorce nebo by zůstal bezradný při ovládání lodi,  zůstal paralyzován strachem z vody atp.


Mentální dovednosti

Byť se může jevit cílený rozvoj mentálních dovedností u kategorie Elévů jako zbytečný, opak je pravdou. Je to totiž právě toto období, kdy dítě ještě vše, co se mu stane, přebírá podvědomě, načež se přijaté informace „nahrávají“ do mozku. Podle nich se pak chová v dospělosti. Využívejte proto v praxi doporučení uvedená v kapitole 6 - Rozvoj silných stránek!

Pokud bude trenér svěřence naopak pravidelně a především nesprávně kárat, je pravděpodobné, že svěřenec bude mít (nejen) ve vztahu k veslování nízkou úroveň sebehodnocení [Jako přesnější termín vztažený na tuto problematiku se užívá koncpet Self-efficacy. Pro potřeby tohoto materiálu lze však užít termín sebehodnocení.]. Z toho důvodu se považuje za klíčové správné podání zpětné vazby (feedback). Doporučuje se následující:


- Feedback vztažený na aktivitu, nikoliv na osobu, či cíl (výsledek) [Hall, N. C. & Goetz, T. (2013). Emotion, Motivation, and Self-Regulation : A Handbook for Teachers. Emerald. ISBN: 978-1-78190-710-8.]

Jedná se o klíčovou komponentu při podávání zpětné vazby. Pokud totiž bude trenér podávat zpětnou vazbu na cíl, či výsledek (byť pozitivní), svěřenec se stane na něm závislý. A v dobách výsledkové krize, která se přihodí každému sportovci, může tato skutečnost mít devastační účinky na veslařovu motivaci a sebehodnocení. Rovněž se nedoporučuje vztahovat z pozice trenéra feedback na osobu. Pakliže bude pozitivní (např. „Jsi šikovný/šikovná“), je pravděpodobné, že z dítěte vyroste narcis [Je zde uvažována neklinická forma narcismu.]. Pokud bude negativní (např. „Jsi negramotný/negramotná“), bude opět hrozit nízké sebehodnocení jedince.

Pakliže jej ale budeme oceňovat způsobem vztaženým na aktivitu – „Dobrá prácenebo „Dobrá práce a díky ní i viditelný pokrok“ – identifikuje se s realitou, v níž zlepšení přichází až po snaze. A to i v případě negativní zpětné vazby (např. „Příště se musíš více snažit“), která rovněž evokuje k většímu vynaloženému úsilí v budoucnu a pozitivnímu sebehodnocení.


- Vyvarování se porovnávání [Hall, N. C. & Goetz, T. (2013). Emotion, Motivation, and Self-Regulation : A Handbook for Teachers. Emerald. ISBN: 978-1-78190-710-8.]

Negativní důsledky na sebedůvěru má také zpětná vazba spjatá na sociální okolí (např. „Jsi lepší/horší než…“, „Dívej se na Kláru, jak jí to jde…“). Při pravidelném užívání tohoto feedbacku z pozice trenéra dojde k porovnávání sebe samého s ostatními. Protože se ale vždy najde někdo lepší (pokud tedy neuvažujeme, že jedinec jednou vyhraje MS, či OH), nezažije nikdy ze svého výkonu pocit satisfakce. V osobnostní rovině si pak až příliš bude dávat záležet na tom, jak jej/ji vnímá okolí s tendencemi se mu zavděčit i za cenu neuspokojování svých potřeb.

Úroveň sebehodnocení lze navýšit také užíváním nonverbálním komunikace. Tedy gest, jako je high-five, či mrknutí na znak dobré spolupráce.

U předešlé věkové kategorie se doporučuje kritiku nepoužívat téměř vůbec. Tato skutečnost se odvíjí od zmíněného implicitního učení, které by mělo být u nejmenších dětí klíčovým prvkem pohybového vyžití.

U kategorie Elévů již může trenér kritiku do svého komunikačního repertoáru zařadit, avšak pouze zřídkakdy! Je tedy nezbytné znát správný poměr mezi kritikou a chválou [Blažej, A. (In print). MOTIVACE VE SPORTU: Zaměřeno na děti a mládež]. Uvádí se, že pro kategorií dětí je pro zdravý rozvoj sebedůvěry nejvhodnější 5:1 ve prospěch chvály. Na tréninku můžeme použít Metodu sendviče:


- Metoda sendviče [Lahnerová, D. (2012). Asertivita pro manažery. Praha: Grada.]

Jedná se o vložení kritiky (negativní informace) mezi dvě informace pozitivní. Nejdříve tedy svěřence za něco pochválíme, poté sdělíme, co udělalo špatně, načež náš feedback zakončíme opět malou pochvalou. Dítě se tak o své chybě dozví, nicméně díky tomuto zaobalení nebude mít ze sebe tak špatný pocit.


U kategorie Elévů lze rozvíjet také reakci na stres a imaginaci. Způsob, jak, dobře popisuje výpověď švédského fotbalisty Victora Lindelöfa [Lindelöf, V. (2019). OD TOHO MÁMY JSOU (VICTOR LINDELÖF). Dostupné z: http://becomebetter.cz/clanek.php?id=16]:

„Narodil jsem se sedmnáctého července 1994. A právě hrála Itálie finále Mistrovství světa proti Brazílii. Tohle načasování mě asi předurčilo k tomu, abych se stal fotbalistou. A víte co? Pár roků na to jsem se jím opravdu stal a hrál ve finále Mistrovství světa. Z nějakého důvodu FIFA určila, že se bude konat v mém rodném městě Västerås. Hřiště bylo dvorek. A branku představovala garáž. I přesto ale toto finále sledovalo 65 000 lidí. Právě odbyla devadesátá minuta. 

„Míč přebírá Lindelöf. Stále Lindelöf… Překonává jednoho hráče, druhého… Stále Lindelöf! Střílí! Góóól! 1:0!“

Švédsko vyhrálo Mistrovství světa. A zatímco jsme slavili, někdo mě přerušil. „Viktore! Viktore! Je oběd!“ Byla to máma.“


Švédský reprezentant se nakonec kromě jiného probojoval i do prvního týmu Benfiky Lisabon. Na svůj první ostrý zápas za portugalský klub vzpomíná takto:

„Když jsem procházel tunelem na hřiště, pouze jsem slyšel těch 65 000 lidí řvát a skandovat. A víte, co je nejlepší? Já už to zažil. Pamatujete na finále Mistrovství světa ve Västerås? “  


Z pozice trenéra je nezbytné vědět, že děti disponují vysokou úrovní schopnosti imaginace, která může být nápomocná i při boji se stresem (kromě jiného). Tuto metodu lze z pozice trenérů (i rodičů) malých sportovců užít způsobem, při kterém se budeme společně dívat na závod. Můžeme jej začít komentovat slovy „Tak a teď si představte, že startujete vy. A v ochozech jsou rodiče a spousta lidí. Je to pro vás doposud nejdůležitější závod….“


Motivace

Moderní koučové, psychologové a trenéři tvrdí, že pokud je třeba motivovat – ať už sebe, či svěřence – něco není v pořádku. Jedinec, v případě, že jej aktivita baví, by ji totiž měl provozovat  z vlastní vůle bez potřeby vnější motivace (viz. kapitola 3 Budujeme vnitřní motivaci a 5 Rozvoj odpovědnosti). Je však evidentní, že ne vždy přijde svěřenec na trénink ve správném psychickém rozpoložení (problémy ve škole, rodině…) – v této chvíli může přijít na řadu vnější motivace. Existuje několik osvědčených způsobů, jak z pozice trenéra zvýšit dočasně vynaložené úsilí Elévů. Jsou jimi shodně jako u předchozí věkové kategorie:

1. Správné užití vnějších motivů

2. Veřejné ocenění

3. Zaměření se na překonávání sebe samého

Trenér věkové kategorie Elévů však již disponuje také následujícími motivačními nástroji:

4. Vnější motiv bez časového určení

5. Nedegradujme motivaci stanovením cíle


Jednotlivé způsoby jsou popsány dále:


- Správné užití vnějších motivů [Manion, J. (2005). From Management to Leadership. San Francisco: Jossey-Bass.]

Jediný způsob, jak vnější motivy mohou prohloubit vnitřní motivaci, je následující – jejich užití zpětnovazebně a spontánně, kdy odměna je součástí zpětné vazby [Toto použití odměny podporuje tzv. zpětnovazební učení – tj. způsob učení se pomocí zpětné vazby - vztažené v tomto případě k procesu, který chceme podporovat, nikoliv k výkonu. Zpětnovazebním použitím odměny pomáháme reflektovat a naučit se žádoucí vzorce jednání sportovce, fixovat je.]. Pokud tedy čas od času použije trenér např. čokoládu coby motiv – měl by ji užít jako odměnu za dobře vykonanou práci (pokud možno ne za výsledek). Pokud by ji užil předem – navíc ve vztahu k výkonu/umístění  (např. „Kdo vyhraje, dostane čokoládu.“), začne být dítě na těchto motivech závislé. Zároveň je třeba takto ohodnocovat snahu, nikoliv výsledek či osobu. Je tedy nezbytné se vyhýbat dodatečnému oceňování triumfů v závodech, stejně jako oceňování svěřenců ve smyslu „Jsi šikovný“, či „Jsi talentovaná“.

Vnější motivy lze užít také ve chvílích krize, a to jako podpora – opět spontánně a zpětnovazebně. Ideálním příkladem je v tomto případě zkušenost bývalé světové tenisové jedničky Caroline Wozniacki (coby součást Dopisu svému mladšímu já) [Caroline Wozniacki (2019). DOPIS MÉMU MLADŠÍMU JÁ (CAROLINE WOZNIACKI). Dostupné z: http://becomebetter.cz/clanek.php?id=20]:

 „Hlavně si pamatuj na moment, kdy po jedné tvé kruté porážce táta cestou domů zastavil u motorestu a koupil ti velkého plyšového medvěda. ‚Tohle je cena pro největší bojovnici!‘ řekl.“

Tatínek takto velice podpořil bojovnost tenistky.


- Veřejné ocenění

Extrémně motivačním nástrojem je veřejné ocenění. To lze ilustrovat na příkladu jednoho z nejlepších basketbalistů historie Stephena Curryho, který se svěřil s momentem, po němž se rozhodl stát profesionálem [Stephen Curry (2019). ZPOVĚĎ - CURRY & NEYMAR. Dostupné z: http://becomebetter.cz/clanek.php?id=13]:

„Ta chvíle přišla, když mi bylo šest let a hrál jsem rekreačně v Severní Karolině, kde jsem vyrůstal. Tehdy se na jeden zápas přišlo podívat asi patnáct lidí a zrovna jsme měli protiútok dva proti jednomu. Měl jsem míč a obránce proti mně vystoupil. A já tehdy přihrál na svého spoluhráče stylem, že jsem mu poslal míč 360° „zadovkou“. Přesně na něj, načež z toho i skóroval. Všech patnáct lidí se z toho mohlo zbláznit. Tohle byl moment, kdy vzešla na povrch má kreativita. V tu chvíli pro mě začal být basketbal opravdovou zábavou a začal ho milovat.“


Veřejné ocenění z pohledu trenéra lze užít příkladem, kdy například svěřence přede všemi pochválíme, načež jej ještě vyzveme k zopakování úkonu přede všemi dětmi. Doporučuje se však nenutit, neboť to například introvertovi může přijít nepříjemné.


- Zaměření se na překonávání sebe samého

Poměřování s okolím by nemělo nastat nejen u zpětné vazby, ale ani u „motivačních“ výroků. Například „Uvidíme, kdo bude nejrychlejší!“ sice vyvolá silnou dávku motivace a následně pýchy ve vítězi, ale zbytek jedinců zažije pocit zklamání, což lze v konečném důsledku považovat za vytvoření spíše negativní hodnoty v týmu. Namísto již zmíněného výroku se doporučuje užití výroku jako ‚Kolikrát dokážete během třiceti vteřin xyz?[Blažej, A. (2018). Psychologie koučování pro trenéry a manažery. Munipress.] Nebo „O kolik dokážete zlepšit svůj minulý výkon“?


- Vnější motiv bez časového určení aneb kdo dá poslední gól, vyhrál [Blažej, A. (In print). MOTIVACE VE SPORTU: Zaměřeno na děti a mládež]

Může se stát, že na konci tréninku ztratí děti koncentraci. V tom případě se jako dobrý nástroj, jak ještě zvýšit úroveň motivace svěřenců, jeví užití vnějšího motivu bez časového určení. To lze velmi dobře vysvětlit na vzpomínce fotbalisty Edinsona Cavaniho:

„Víte, jak udržíte mladé fotbalisty neustále motivované? Byl to nápad trenérů ze Salto. Stanovíte pravidlo, že kluk, který vstřelí poslední gól tréninku, dostane zmrzlinu.

Skóre může být 8:1. Na tom nezáleží. Je to závod s časem o tom, kdo vstřelí ten poslední gól. A pocit, když trenér zapíská konec a ty jsi zrovna hráč, který poslední gól vstřelil… čistá radost. Ten den jsi za krále. Když nad tím tak přemýšlím, musím zavést Zmrzlinový gól i v PSG [Paris Saint-Germain FC.]


Princip vzpomínky fotbalisty Cavaniho je jistou paralelou ve vnímání života jako takového. Bylo zaznamenáno mnoho případů lidí, kterým bylo sděleno, že jim do konce života z důvodu nemoci zbývá omezený čas. Ten však nebyl přesně stanoven. Právě skutečnost, že tito lidé věděli, že umřou, ale nevěděli kdy, zapříčinilo změnu způsobu žití jejich života v pozitivním slova smyslu. Chtěli si zbývající čas mnohem více užít. Stejně jako fotbalisté z fotbalového klubu Salto, kteří od chvíle zjištění, že hrají s časem, zvýšili své odhodlání vstřelit branku. A nevědomost, kdy bude utkání ukončeno, dávala hře potřebný nádech.

Byť se užití vnějších motivů nedoporučuje před aktivitou, v menší míře takto užitý se jeví jako vhodný nástroj. Zároveň jej lze uplatňovat u všech veslařských kategorií včetně elévů.


- Nedegradujme motivaci stanovením cíle [Blažej, A. (In print). MOTIVACE VE SPORTU: Zaměřeno na děti a mládež]

Málokterý člověk si je dokonale vědom svých limitů. O to méně jsme si vědomi limitů našich svěřenců, které můžeme stanovením cíle významně degradovat. To velmi dobře ilustruje zkušenost basketbalového trenéra a spoluautora tohoto textu Adam Blažeje, který se ve své knize Motivace ve sportu: Zaměřeno na děti a mládež nechává slyšet:

„Na konec jednoho z tréninků jsem chlapcům (9 let) zařadil i „posilovací“ cvičení. Konkrétně se jednalo o plank [Statický izometrický cvik, jež je primárně určen pro zpevnění břišních svalů a středu těla (core).]. První kolo jsem jim stopnul minutu. Tento cíl, byť jej všichni splnili, nevyvolal u svěřenců nadšení. V druhém kole jsem na to šel obráceně. ‚Hoši, dáme ještě jedno kolo, ale můžeš kdykoliv skončit. Začneme všichni, ale skončit můžeš třeba po pěti vteřinách.‘ A vydržet můžeš také, jak dlouho chceš. Čas vám budu stopovat, ale řeknu ti ho, až skončíš.‘ Tímto jsem tedy nestanovil žádný cíl.

Zatímco v prvním kole vydrželi chlapci minutu, o níž si při svém vyčerpání mysleli, že je jejich limit, ve druhém kole vydrželi dva z nich cca šest minut (!), půlka týmu přesáhla hranici minuty a půl a pouze dva skončili po cca půl minutě.“


Je zřejmé, že svou roli zde hrála také tzv. sociální facilitace (tj. zlepšení výkonu na základě přítomnosti druhých lidí), nicméně ta byla významně potlačena stanovením cíle. A zajisté existuje celá řada nápadů, jak mohou veslařští trenéři využít zkušenosti basketbalového trenéra ve svých trénincích.


Flow

Pro dosažení stavu flow u kategorie Elévů je stále důležitá jednoznačná převaha složky zábavy na úkor tlaku na výsledky. Je nutné tedy tréninkovou jednotku stále koncipovat formou her a zábavných cvičení. Není však od věci sportovcům čas od času změřit čas, či je nechat porovnat mezi sebou.