Labe Arena

9.2 Jan Navrátil (Mladá trenérská krev)

Jan Navrátil je hlavním trenérem ČVK Praha, kde se věnuje především dorostenecké a juniorské kategorii kluků a  pomáhá juniorské reprezentaci s přípravou párové skupiny chlapců. Nikdo mu neřekne jinak než Navy. Smíšek ve veslařské komunitě, který při závodech jezdí na kole a bok po boku mu běhá jeho pes Čenda. V neděli odpoledne Navy obvykle přestává mluvit, protože si vždy vykřičí hlasivky na své svěřence. Navy je tvrdý trenér, který dokáže zapálené veslaře dostat až na nejvyšší stupně vítězů v dorosteneckých a juniorských kategoriích.  

 

Jak ses dostal k veslování?

Neměl jsem na vybranou. Dědeček z máminy strany vesloval, rodiče veslovali a já jsem od čtyř let bydlel s našima v bytě správce na veslařské loděnici v Jindřichově Hradci. 


Jsi už třetí generace veslařů!

Z maminčiny strany ano. Můj děda Bohouš Čížek byl ještě z generace veslařů, kteří v létě veslovali a v zimě hráli na zamrzlém rybníku hokej. Tehdy to byl veslařsko-bruslařský klub. Až do své smrti byl s veterány na klubu. Maminka veslovala z Jindřichova Hradce, odkud pochází a táta vesloval v Praze, na Blesku, proto mu Bleskáči nemohli zapomenout, když jsem začal trénovat na ČVK.


Pamatuješ si dědu?

Jasně! Děda byl ochotník, proto mi hodně lidí připisuje moderátorské schopnosti genům, které jsem po něm zdědil. 


Moc lidí si nepamatuje, že jsi hrál závodně i hokej. Proč sis nakonec vybral veslování?

S hokejem i veslováním jsem začal najednou. Hokej jsem začal v zimě a v létě téhož roku jsem už seděl na trabantu. Původně jsem zkoušel fotbal, ale ten mi moc nešel. Naši mě dávali na různé sporty, abych se zabavil do té doby, než mi bude jedenáct, kdy jsem začal veslovat. Jinak už od čtyř let hrál na u nás na rybníku hokej. Potom jsem začal chodit do sportovní hokejové třídy, kde jsem hrál na pozici obránce, protože mi chyběla hokejová technika. Hokej jsem hrál až do té doby, než jsem šel na Duklu na vojnu.


Jak jsi to kombinoval hokej s veslováním?

Mojí prioritou bylo veslování, proto jsem s hokejovými trenéry neměl problém. Jen jaro bylo náročné, protože se nám křížily sezóny. Největší extrémy byly, když jsem v pátek hrál zápas, a v sobotu jsem jel závod na trenažéru a v neděli další zápas. Když byl hokejový trénink nebo zápas až po veslování, tak se to dalo zvládnout. Naopak ne. 


Jaké to pro tebe bylo vyrůstat a trénovat pouze na kilometrovém rybníku?

Nevadilo mi to. Nejezdili jsme sice objem, ale společně s Davidem Jirkou jsme objemy doháněli jinými sporty. Já jsem hrál hokej a David běhal. Do školy a ze školy běhal.


Jak tě obohatila tvá zkušenost z tréninku pro trénování?

Neuznávám výmluvy typu, nemám čas. Jezdil jsem  do školy, která byla v Českých Budějovicích, šedesát kilometrů každý den. Autobus mi každé ráno jel v 5:25. Zpátky jsem byl ve čtyři odpoledne, měl jsem veslařský trénink, od osmi hokejový trénink a do dvou do rána jsem rýsoval, protože jsem studoval stavební školu. Proto netoleruji, když se mi někdo vymlouvá, že nemá žádný osobní život přitom má jen veslování a žádné jiné koníčky.


Jakých největších sportovních úspěchů si vážíš?

Můj první velký sportovní úspěch přišel nejdřív v hokeji, protože mými spoluhráči v týmu byli třeba Martin Michálek, který už dlouho hraje v NHL, nebo Jiří Novotný (kapitán reprezentace pozn.a.). V sedmé třídě jsme vyhráli nejvyšší krajskou soutěž, ze které jsme postoupili na republikové mistrovství, které jsme vyhráli.

Ve veslování si dodnes pamatuji svou první medaili. Vraceli jsme se z Račic. Seděli jsme na korbě Avie, která jela hrozně pomalu. Na České Sibiři mi táta koupil za medaili zmrzlinový pohár. Další rok jsem byl stříbrný, ale zmrzlinový pohár už nebyl. Proto jsem si musel najít jiný důvod proč veslovat.

V dorostu jsem měl asi nejlepší období. Z hokeje jsem byl dobře fyzicky připravený a ještě v žácích jsem fascinoval soupeře na závody tím, že jsem si nosil trabanta sám. Po letech mi přiznali, že se mě báli. Ale v dorostu se mi podařilo vyhrát mistrovství republiky na skifu a na čtyřce párové. Na dvojskifu jsem byl stříbrný. V juniorech prvním rokem jsem seděl v párové čtyřce, která na mistrovství světa juniorů dojela šestá. Druhým rokem juniorů jsem byl v zimě nemocný a nestačil se připravit na kontrolní závody. Popravdě jsem ani nepočítal s tím, že bych po juniorech pokračoval. Na veslování jsem malý. 


Kdy jsi začal uvažovat o trenérství?

Původně jsem začínal jako masér na Dukle, ale moc mě to nebavilo. Sice jsem se podíval na světové poháry a mistrovství světa což na mě mělo určitě vliv. Sledoval jsem české i zahraniční trenéry a postupně začal v Praze trénovat děti. Od roku 2007 jsem začal trénovat v ČVK Praha kde jsem dodnes.


Koho z trenérů nebo ze závodníků si vážíš?

Mým závodním vzorem byl v Jindřichově Hradci David Jirka, který nic neřešil, nelitoval se. Byl to správné zvíře. David byl špička v republice a já jsem mu nestačil. To třeba byla výhoda Vajgaru. Každý kilometr jsem si vzal na Davida náskok a on mě každý kilometr před sebou tlačil. Zatímco když v Praze vyjede slabší se silnějším, tak proces předjetí nastane okamžitě a motivace ihned opadá.

A trenérsky? Od každého trenéra jsem si vybral něco. Měl jsem možnost jim vidět pod ruce, proto jsem si postupně vybral to, co se mi nejvíc dávalo smysl.


Jak se trenérsky vzděláváš?

Věčně. Protože si podruhé dodělávám trenérskou licenci A na FTVK UK. První licenci A se mi nepodařilo dotáhnout do konce, protože jsem nestihl termíny zkoušek a najednou uplynulo deset let, proto se učím znovu.


Co tě na trénování baví?

V září a v říjnu jsem udělal krok zpátky a začal jsem trénovat začátečníky a dorostence. Na svěřencích mě baví progres, který s nimi během týdne mohu udělat, což u juniorů v reprezentaci neudělám. Pro mě je to najednou příjemná změna.

Vrací mě to k mým začátkům na ČVK Praha, kdy mi svěřenci rostli pod rukama. Nejen kvalitou, ale i kvantitou, na které velmi rychle navázaly první úspěchy. Dostal jsem se rychle nahoru na pomyslný vrchol, ale najednou jsem si uvědomil, že jsou si sezóny velmi podobné a splývají mi. Přidaná hodnota trenéra se mi najednou vytratila před očima. 


Máš vnitřní cíl?

Mám, ale zabrzdil se mi díky stavu českého veslování. Když jsem začal trénovat a měl první úspěchy a výsledky, tak jsem samozřejmě začal uvažovat o Dukle jako dalšímu místu, které by mě mělo posunout dál. Největší nabídka přišla po MSJ v Rotterdamu v roce 2016. Byl na mě vyvinut velký tlak a málem jsem už odešel. Nakonec jsem nešel kvůli neznámým faktorům, mezi kterými byl nový ústřední trenér, vedení nepárové skupiny mužů, i když jsem se to té doby věnoval párovým veslařům. A také závodníci na Dukle mi byli příliš věkově blízko, proto jsem si úplně přesně nedokázal představit, jak bych si vybudoval autoritu u závodníků.

Ale samozřejmě nelituji. Trénuji u juniorské reprezentace, u které je velmi snadné ji nadchnout k tréninku a nabudit je, což u dospělé reprezentace nevidím. Chybí mi tam tah na branku.


Jakých trenérských výsledků si nejvíc považuješ?

Jednoznačně rok 2016. Juniorská párovka vyhrála juniorské mistrovství světa a to bylo něco (rozhovor probíhal v zimě 2017, v roce 2018 Navyho junioři vyhráli MEJ a MSJ na čtyřce párové a na ME 23 získali bronz. K tomu Navy ještě trénoval juniorský dvojskif, který v Račicích na MSJ získal bronzovou medaili a skifař na ME také bronzovou medaili.)


Co si zpětně vybavuješ?

Jak všechno bezproblémově fungovalo, kromě pádu na kole Honzy Zavadila. To bylo jediné zaváhání, jinak to bylo super. Kluci hrozně chtěli, což je rozdíl oproti závodníkům v klubu, kdy se ti někdy stává, že chceš víc než oni. Unavuje mě svolávat svěřence na trénink. Ale u párovky tomu bylo jinak. Zvlášť, když si vezmeš, že byly prázdniny, tak neskutečně makali. Byli jsme na Slapech, kde byl i Ondřej Synek s dvojkou bez mužů a když kluci viděli, jak makají dospělí, tak na sobě dost zapracovali. Také měli všechno srovnané v hlavě. Pro mě to bylo nejlepší soustředění v životě. Všechno parádně vyšlo, i počasí.


V čem byla párovka juniorů specifická?

Byli sice lehcí, ale sami se dobře uvezli. Jejich waty na kilogramy byly fantastické. Také jsme zvolili vzhledem k jejich konstituci takové pojetí tempa, které jim vyhovovalo. Naše frekvence tempa se pohybovala mezi 38-39 záběrů za minutu.


Co ti u českého veslování chybí?

V klubu bojujeme s trenéry, kteří nevědí jak trénovat mladší kategorie. Zkušenější nebo lepší trenéři trénují starší kategorie, ale trenéři mladších kategorií se zbytečně zaměřují na výkon a opomíjejí techniku veslování, správnou motoriku, atd. Protože potom je situace taková, že první rok v dorostu se pouze něco předělává a není zase prostor na fyzickou přípravu. Fyzická příprava se sice dá dohnat doplňkovými aktivitami, ale ne na vesle. Protože jakmile se přidá specifická intenzita, tak se veslař opět vrací ke svým špatným, automatizovaným návykům a mě to potom stojí spoustu času a práce na předělání žákovských zlozvyků. Paradoxně je snazší pracovat s někým, kdo začal veslovat až v dorostu, než předělávat žákovský zlozvyk.

A nevím jak to udělat. Jestli ubrat na soutěživosti? Nevím. Ale jsem rád, že se děti hodnotí podle počtu, nikoliv podle výkonu což zase přináší otázku, jak ocenit práci trenérů žactva, když by se dětem sebraly medaile za výkony? To je těžké. Myslím si, že by jména trenérů žactva měly automaticky zaznívat u dorostu a juniorů. Bylo by to milé nejen pro samotné trenéry, ale i pro ostatní, protože by si ihned uvědomili kdo má danou techniku na svědomí.


V čem je české veslování podle tebe dobré?

Poměr počtu veslujících na počet lidí, kteří se dostanou až do reprezentace a zajíždějí solidní výsledky. Myslím si, že se nám daří práce s mládeží.