Labe Arena

9.4 Ondřej Synek (Duklácký srdcař)


Skifař Ondřej Synek je nejlepší veslař mé generace a má nakročeno stát se nejlepším skifařem veslařské historie. Na letošním mistrovství světa v bulharském Plovdivu bude bojovat o šestý titul mistra světa, který žádný ze skifařů ještě nikdy nezískal (rozhovor z jara 2018).

Společně se současným novozélandským skifařem Mahé Drysdalem se dělí o pomyslnou první pozici, když oba zvítězili již pětkrát. (Z historie má stejný počet titulů ještě Němec Peter-Michael Kolbe.) Novozélanďan v letošním roce bude startovat v jiné disciplíně, přesto na Ondřeje čekají noví a draví soupeři. 

Ondřej Synek je jeden z mála veslařů, který se ve světové špičce pohybuje téměř dvacet let. Ale jen málokdo ví, že Ondřej nejen že tvrdě trénuje, ale i řídí veslařský klub v rodném Brandýse nad Labem, studuje a věnuje se rodině. V rozhovoru kritickým okem shlíží na současné české veslování, ve kterém by rád našel svého důstojného nástupce.


Ptala jsem se tvého trenéra jaké to je trénovat Ondřeje Synka? Musím se zeptat i tebe: jaké to je trénovat s Milanem Dolečkem?

Jsme spolu od roku 1999, kdy jsem v juniorském věku přešel do Dukly. Zvykli jsme si na sebe a přizpůsobili se jeden druhému. Děláme si to hezké. Po tréninkové stránce mám objem za ta léta odveslovaný a teď jde především o jemné ladění sportovní formy. Už to není o extra objemech a Milan mě za ty roky zná a ví, co prožívám, jak se při tréninku cítím. Vlastně si ani nedokážu představit, že bych trénoval s někým jiným. Asi by to šlo, ale musel bych se s novým trenérem dlouho sžívat a na to jsem příliš konzervativní. Jen nerad něco měním. Držím se osvědčeného. Samozřejmě že občas máme názorové výměny, protože to někdy vidíme každý jinak. Také jsme se naučili držet si jeden od druhého odstup, abychom neměli ponorkovou nemoc. Přece jen se vidíme osm hodin denně. 


Kolik hodin týdně trénuješ?

Od olympiády v Riu jsem začal trénovat méně hodin, ale přidal jsem na kvalitě a intenzitě. V praxi to vypadá tak, že mám jeden velmi náročný trénink na vodě denně. Navesluji až dvacet kilometrů s velmi kvalitní náplní. Úplně se vyždímám. Odpoledne už vynechávám celost na vodě a raději sednu na kolo nebo mám posilovnu.

Věk je znát. Tělo potřebuje delší dobu na regeneraci, odpočinek. Po dvou letech si myslím, že jsme trénink upravili správně. Zatím nám to jde. Víc mě to baví, protože mám víc volna.


Měl jsi v dětství sportovní vzor?

Když jsem začal veslovat, tak jsem vzhlížel k Václavovi Chalupovi, ale když jsem ho poprvé porazil, tak jsem přišel o svůj vzor.


Jaký to byl pro tebe pocit porazit Václava Chalupu?

Moc jsem si to neuvědomoval. Poprvé jsem na Vaška jel v devatenácti letech při kontrolních závodech reprezentace. Byl už hodně vepředu, když na mě ze břehu začali křičet: „Dojíždíš ho, dojíždíš ho.“ Tak jsem zabral a najednou jsem ho předjel. Tehdy jsem byl první, kdo ho u nás porazil. Byl to pro mě zlomový moment, při kterém jsem si uvědomil, že bych mohl ve sportu něčeho dosáhnout. Veslování mě začalo bavit čím dál tím víc.


Od tvého trenéra vím, že tvá cesta ke skifu nebyla snadná. Jak dlouho jsi toužil po skifařské kariéře?

Když jsem v roce 2002 poprvé porazil Václava Chalupu, tak všichni samozřejmě říkali, že to byla náhoda, že Vašek nebyl připravený a podobně. Mně bylo devatenáct, byl jsem mladý a stejně jsem nemohl nic dělat. Proto jsem začal jezdit dvojskif s Milanovým synem. Dařilo se nám. O rok později jsem Vencu neporazil. Dal mi půl lodě a já jsem zůstal na dvojskifu. Vzpomínám si, že jsem tehdy Vencovi nabídl společný dvojskif, ale jeho trenér Zdeněk Pecka byl zásadně proti.

V roce 2004 jsem začínal tíhnout ke skifu, protože jsem věděl, že mi to jezdí. Vencu jsem porážel už v zimě na veslařském trenažéru, ale tehdy mi na svazu řekli, že je Venca nedotknutelný. Kontrolní závody reprezentace se ten rok vůbec nejely a já absolvoval olympiádu v Aténách na dvojskifu. (Ondřej dojel na pátém místě, Václav Chalupa na čtvrtém.)

Poolympijský rok 2005 mi bylo řečeno, že stačí Vencu porazit a budu skifařem. Ale po semifinále na prvním světovém poháru v Mnichově za mnou přiběhl jeho nový trenér, že najednou musím Vencu porazit o pět vteřin. Předtím stačilo vyhrát a teď tohle? Nakonec jsem Vencu porazil a od roku 2005 závodím nepřetržitě na skifu.


Na základě tvých zkušeností se musím zeptat na systém výběru reprezentace. Považuješ systém za transparentní, spravedlivý?

Pro mě je to úsměvné, protože každodenně vidím, jak k tomu přistupují ostatní veslaři na Dukle. Je to zoufalost. Nevidím u nich zapálenost, stoprocentní přístup k tréninku, nasazení, zodpovědnost. Nedávají tomu všechno. Ale třeba to vidím špatně.  Netýká se to všech. Výjimkou jsou kluci, se kterými teď trénuji. Lukáš s Kubou (celkoví vítězové letošního světového poháru v mužské dvojce bez kormidelníka) jsou úplně jiní a je to na nich vidět. Každý úsek jedou na sto dvacet procent. Ne jen na devadesát devět jako ostatní. Tady by všichni měli začít. U sebe. Teprve až poté můžeme vybírat reprezentaci.

Máme teď nového šéftrenéra a celkově mi výběr přijde fér. Předtím to bylo založené spíš na sympatiích a na tom, co si kdo v zákulisí předem domluvil, než na sportovní výkonnosti. Obecně mi to teď přijde lepší, i když někdy mi také zůstává rozum stát. Dřív nám chyběla pevná ruka. Teď všichni nadávají, protože propad tady je a přesně reflektuje systém SCM. Za posledních osm let Sportovní centra mládeže (SCM) nepřinesla jediného veslaře. Propad se mimo jiné neustále zvětšuje.


Zajímal by mě i tvůj funkcionářský pohled na veslování. Jsi předsedou brandýského klubu. Jaká je současná situace klubového veslování?

V dnešním blbém systému přidělování peněz do sportu je to jedna z oblastí, kde můžeš mít relativně slušný příjem za nic. Každý registrovaný člen, zvlášť děti a mládež jsou dobře finančně oceněny. 


Je to prospěšné?

Je to prospěšné pro získávání peněz. Ale pro rozšíření a zkvalitnění členské základny veslařů? Nevím. Ze zkušenosti vím, že většina dětí přechází k veslování z jiných sportů, které je nebavily, nebo jim nešly, nebo se rozhodly sportovat až v pozdějším věku. Ve veslování nevadí, když děti začnou veslovat později.


Není ale problém v tom, že jsou děti v tomto věku už rozebrané jinými sporty?

Je to problém. Pracujeme s tím, co nám přijde do klubu. Ale víc se mi nelíbí chování některých klubů, které na dětech parazitují. Zaregistrují si je v klubech a vydělávají na nich. V tom by se měla metodika ministerstva školství rozhodně změnit. 


Máme drahého zahraničního šéftrenéra. S Milanem Dolečkem jsi přes dvacet let a jsi pravděpodobně jeho poslední závodník. Kde hledat nové trenéry?

Nevýhodou trenéřiny je totální pohlcení. Člověk musí být ochoten trenéřině obětovat život, bohužel často na úkor osobního života. Trenérská práce se nedá dělat napůl. Většina klubů nemá šanci dobrého trenéra zaplatit. Dalším problémem je vzdělávání trenérů, které musí probíhat pravidelně. Někdo by se jim měl speciálně věnovat, komunikovat s nimi, ptát se, jestli rozumí dané problematice, vidí případné chyby svěřenců atd.


Je to úloha Českého veslařského svazu?

Ano. Svaz by měl tuto oblast plně zabezpečit. Kdo jiný? Kluby si vzdělání nezajistí. V současné době svaz pořádá jednou za rok seminář trenérů v Jihlavě. Od svých trenérů vím, že je to bohužel jen ztráta času. Chybí praktický pohled na věc. 


V čem si myslíš, že je české veslování dobré?

Když vnímám poslední roky, tak se zlepšily finance a celkové zabezpečení. Soustředění nebo adekvátní vybavení není problém. Podpora vrcholových sportovců je dobrá. Na klubové úrovni to naopak stagnuje. Převažují negativa nad pozitivy.


Co tě tedy trápí?

Reprezentace zaostává přístupem k závodníkům, i když se to hodně zlepšilo. Na jednotlivých závodech je servis mnohem větší. Teď máme například zázemí v podobě stanu, nějakého jídla a pití. To dřív nebylo. Ale pořád zaostáváme za většími federacemi. Naštěstí mi to nikdy nevadilo.

Z pohledu klubového veslování zaostáváme hodně, především v trenérské činnosti. Nemáme vzdělané trenéry, nevychovávají se noví. Trenéři jsou nejdůležitějším aspektem jakéhokoliv sportu! Bez trenérů veslování nebude. Budou tu sice děti, které se budou plácat na Vltavě nebo na Labi, ale budou se plácat špatně. Nikdy z nich nevyrostou budoucí reprezentanti naší země.

Zrovna nedávno jsme řešili na klubové schůzi, že nikdo z nás neví, jak nastavit lodě a vesla pro děti mezi deseti a čtrnácti roky. Metodika veslování je zpracována pouze pro dospělé veslaře a nikdo nejmenší děti neřeší.  Také byrokracie je obrovský problém, i když to není jen ve sportu. Pro kluby je to enormní zátěž. Jako funkcionáři se hlavně soustředíme o zažádání dotace, správné vyúčtování dotace a potom jsme z toho všichni na nervy, aby všechno bylo správně a nemuselo se to vracet. Jinak by nebylo z čeho zaplatit další sezónu.

Můj největší problém, se kterým bojuji – ať už jako sportovec nebo jako funkcionář – je systém Sportovních center mládeže (SCM). Je to sociální program pro oddíly, aby byly uchlácholené a zaplacené penězi. Je to anti výchova veslařů pro vrcholový sport.

Vysvětlím. Když jsem v roce 1999 přišel na Duklu, tak jsem byl nejšťastnější veslař na světě. Protože jenom se dostat na Duklu v té době něco znamenalo. Dnes je Dukla řadový oddíl, do kterého veslaři nemusí chodit a ani díky SCM nechtějí. Jako příklad uvedu nejmenovaného skifaře, kterému byla příprava na vrcholné úrovni v Dukle nabídnuta. Jeho první otázka byla: „Jakou mi dáte výplatu?“ Když mu vedení nabídlo poloviční úvazek, tak jim oznámil, že se mu to nevyplatí, protože v SCM má víc peněz. Nadějný skifař tak zůstal sám bez každodenní konkurence, se špatným trenérem, ale zaplaceným zahraničním soustředěním a slušnými penězi. Takhle to v současné době funguje. Je to šílené.


Máš pravdu. Děti se stávají rukojmími trenérů, klubů.

Děti slouží k výdělku. Samozřejmě že kluby chápu, protože se snaží vydělat na trenéry, pronájmy, materiál,... ale na úkor toho, že ždímou děti nehorázně. Připravují děti na testování, aby splnily tabulkové limity, ze kterých mají garantovaný stabilní příjem po celý rok. Trenérům je už potom jedno, jak jim děti jezdí na vodě, na které se toho paradoxně moc netestuje.


Jsem ráda, že tento problém otevřeně pojmenováváš!

Drancuje mě to! Podle mě by mělo být cílem klubu naučit dítě slušným základům veslování. Aby vyndávalo veslo kolmo z vody, mělo plochou lopatku nad vodou a „jelo“. Potom, pokud má dítě antropometrické parametry, což se pozná, tak přijde k nám na Duklu, kde už ho všechno ostatní naučíme. Je jen na něm, jestli z něj něco vyroste nebo ne. A na konci dne? Když se podaří vychovat dobrého veslaře, tak až poté by měl být zpětně oceněn klub, ze kterého dítě přišlo. Oddíly by měly být hodnocené za opravdové výkony v dospělosti, ne za nic. Mělo by to být úplně obráceně.


Jsi označován za sportovní talent. Jaký je tvůj názor a případně definice sportovního talentu?

Myslím, že na veslování talentovaný jsem. Ale byla to obrovská náhoda, že jsem se dostal zrovna k veslování. Samozřejmě to není jen o talentu, ale i o vůli, chtění a možnostech. Přesto říkám, že je to náhoda. Lidé mohou mít různé talenty, ale nikdy je neobjeví. Já mám to štěstí, že jsem se našel.


Co ti veslování vzalo?

Normální život, který ostatním závidím a nevím, jestli je k závidění. Dovolená v létě, prodloužený víkend. To mi asi nejvíc vadí, že přes léto nemám volno. Naopak musím nejvíc makat. Prázdniny mám až v září, kdy už jsou všichni v práci a nemají volno. Dřív mi to tolik nevadilo. Neměl jsem závazky a povinnosti vůči rodině, ale teď si to uvědomuji a těším se, až si to konečně užiji naplno.


Tušíš, jakým směrem se vydáš po závodní kariéře?

To vůbec netuším. I když tu byly plány, abych zůstal na Dukle. Poslední dobou se mi to ale protiví. Máme na Dukle vychovávat talenty, ale místo toho nemáme žádné slušné veslaře, ze kterých bychom vychovali mé následovníky. Měli jsme nastavené výkonnostní limity, které nebyl schopen nikdo zajet, proto jsme je změkčili, aby je alespoň někdo zajel. Když jsem byl junior, tak nás deset jezdilo na veslařském trenažéru pod 6:20 na dva kilometry a dnes to nejezdí ani dospělí muži. Také jsme se naháněli na vodě. Jezdili jsme 7:05-7:10 v Račicích. Dnes? Nic. Když se někdo přiblíží k 7:10 tak je to „bourák.“ Bohužel to nestačí, a proto jsem celkově z atmosféry rozmrzelý. Ale všechno je otevřené. Ještě nekončím.


Máš svou závodní filozofii?

Když se připravuji na start závodu, tak vždycky s vědomím, že chci vyhrát. Počkej, vlastně ne. Vždycky chci postoupit do dalšího kola a až ve finále chci vždycky vyhrát. To je třeba velký rozdíl oproti Mahé Drysdalovi, který chce vyhrát každý závod. Tomu je jedno, jestli se v semifinále zničí natolik, že druhý den mu budou chybět síly v boji o zlato. Mahé je schopen na vodě nechat všechno, i když je to jen semifinále.


Myslíš si, že je to dané kulturně?

Asi ano.


Soustředíš se raději na vyhranou válku než na vyhranou bitvu.

Určitě. Drysdale nebo Manson (novozélandští skifaři) jsou drsňáci. Já se snažím závodit strategicky. Samozřejmě vím, že bez tréninku nemůžu závodit a trénink je zároveň nejlepší simulace závodu.


V rozhovoru pro Row360 jsi zmiňoval rivalitu s Mahém. Oba jste pětinásobní mistři světa. Jak se na něj těšíš?

Těším! Ale myslím si, že s ním musím počítat až příští rok. Bude zpátky v plné síle.


Chybí ti letos?

Ani ne. Ve startovním poli mám jiné „dárečky.“ Vlastně se s Mahém potřebujeme. Kdyby jen jeden z nás závodil, tak je za ním velká díra a až potom zbytek startovního pole. Byla by to nuda. I když ostatní se trochu dotáhli. Chorvat, Kubánec,... je to teď víc otevřené. Ale v době kdy jsme oba začínali na skifu jsme byli jen my dva a občas Nor. Soupeři se potřebují navzájem, aby jeden z nich mohl být nejlepší.


Přes pětadvacet let jsi u vody. V čem je veslování pro tebe jedinečným sportem?

Veslování je především unikátní v tom, že se jezdí pozadu. Také je to zároveň individuální a kolektivní sport. Neznám moc jiných sportů, kde by toto bylo možné. Napadá mě kanoistika, jinak nevím. Pro veslaře je dobré, že si může vybrat. Introvert si vybere posádku, extrovert skif.

Také se mi líbí atmosféra u vody. Samozřejmě ne vždycky je to fajn, někdy také narazím na idiota, ale víceméně jsou lidé od vody pohodáři. Nikdo si na nic nehraje, protože ve sportu není moc peněz. Lidé nejsou zkažení. Také se pohybujeme venku, v přírodě, na čerstvém vzduchu. To je na veslování hezké a jedinečné.

 

Jak se ti daří zvládat rodinu, trénink, studium a další aktivity, kterých máš bezpočet?

Kromě samotného tréninku je na prvním místě rodina. Dřív to tak nebylo, ale dnes to tak mám. Trénink je má práce, proto k němu tak přistupuji. Chodím do práce. Nedávno za mnou přišla dcera a ptala se mě: „Co tatínek pracuje?“ Odpověděl jsem jí, že vesluji, závodím a reprezentuji republiku. Že je to má práce.

Další aktivity jsou mým ventilem od sportu, abych se z toho nezbláznil. Musím dělat i jiné věci. Proto jsem předseda klubu, zastupitel u nás v Brandýse, mám sponzorské povinnosti a další projekty.


Čím tě osobně veslování obohatilo?

Veslování mě vychovalo. Mám úctu k lidem, soupeřům. Veslování mě naučilo sebekontrole a disciplíně. Bez disciplíny nejde vrcholový sport dělat pořádně. Nejde přijít na trénink a odtrénovat si něco podle chuti a v jednu jít domů. To je chaotické a nevede k pořádným výsledkům.