Labe Arena

9.5 Přemysl Panuška

S Přemkem jsme si sedli, abychom reflektovali poslední dva roky práce v polovině března 2019. Seděli jsme v Podolí s výhledem na primátorskou zatáčku. Původně jsme se chtěli dívat na projíždějící veslaře, ale v zápalu povídání jsme na veslaře zapomněli. Přemek se koncem roku 2018 vrátil domů a užívá si zaslouženou pauzu. Společně jsme zrekapitulovali jeho kariéru nejen v Německu a porovnali německý a český přístup k tréninku, přípravě a závodům..

 

Jaká je tvá role v projektu Labské akademie veslování?

Mám poradní roli. Obsahově i fakticky kontroluji a navrhuji texty v metodice. Aby texty byly pro Metodiku veslování prospěšné a samozřejmě moderní.


Jak vznikla tvá spolupráce na projektu?

Oslovil mě Michal Kurfirst, který si myslel, že jsem vhodný člověk pro tuto roli.


Ráda bych probrala tvůj čas v Německu v DRV. Můžeš mi detailně popsat, jakým způsobem tě německá reprezentace oslovila, jak probíhala tvá práce a jaký je německý systém v porovnání s českým?

Bezpochyby to bylo nejintenzivnější trenérské období mé kariéry. Konečně jsem se dostal k tréninku samotnému. Věnoval jsem se špičkové posádce a neseděl jsem jen v kanceláři. Intenzivní to bylo proto, že šlo o všechno. V Německu jsem začínal v roce 2015, kdy probíhala kvalifikace na olympijské hry v Rio De Janeiru. Veslování je v Německu vnímáno jako národní sport. Když pominu fotbal, tak dalším sportem je hned veslování dané tradicí, úspěšností i počtem členů ve svazu.


To jsi mě překvapil. Je popularita veslování v Německu srovnatelná s biatlonem? 

Určitě. Například mé závodnice byly v úzkém kontaktu s biatlonovými závodnicemi. Byly ze stejných sportovních rezortů a také měly stejné koníčky. Jedna z mých závodnic například lezla po skalách s Laurou Dahlmeirovou a obě strany vnímaly, že veslování i biatlon jsou stejně velké a populární sporty, což u nás není. Veslaři mají malou členskou základnu a mediální zájem prakticky nulový. 


Koho jsi v roce 2015 trénoval?

Skočil jsem rovnou do skupiny párového ženského veslování. Je to tradičně velmi silná a úspěšná skupina, na kterou se poutá velká pozornost ze strany svazu. Dlouhodobě měli a mají Němci vynikající párovou čtyřku, ale strádal dvojskif žen. Historicky je prioritou čtyřka párová, proto na dvojskif zůstávají pátá a šestá závodnice, což ale v německém podání pořád znamená vysokou kvalitu závodnic.

Mým úkolem bylo vytvořit dvojskif a dostat jej na solidní mezinárodní úroveň. Zpočátku jsme mluvili o nutnosti se kvalifikovat na olympijské hry, původně jsme uvažovali o umístění okolo osmého místa na MS, ale v průběhu sezóny jsme věděli, že máme na víc. 

V posádce se sešly dvě závodnice, které k sobě patřily. Pojetím veslování, stylem ale také obrovskou chutí a motivací. Všechno nám vycházelo lépe, než jsem si představoval, i když první tréninky byly těžké. Byly frustrované z toho, že nejsou ve čtyřce párové, zpočátku měly lehce rozdílný styl veslování… bylo to složité. Ale díky vysoké motivaci závodnic jsme toto složité období nakonec společně překonali.


Z různých měření, která jsem měl k dispozici jsem holkám vysvětloval, že když mají stejné a kolikrát i v některých ohledech lepší parametry, než holky v párové čtyřce, tak není důvod, proč by nemohly být také nejlepší na světě. Nedůvěřivě se na mě dívaly, ale když jsem jim to párkrát zopakoval a nadchnul je tak, že tomu pomalu začínaly věřit.

Jednou jsme si v Lucernu povídali a ty jsi mi říkal, že na silovou přípravu jste měli odborníka. Jak to probíhalo? Protože u nás tomu tak není. Trenér je zodpovědný za komplexnost přípravy, tedy i znalostí silové přípravy, která u nás pokulhává.

Nad skupinou byl a je hlavní trenér, který řídí plán. Proto i posilovna byla pro všechny disciplíny společná (1x, 2x, 4x-) a plán jsme dávali společně dohromady. Ale cítili jsme, že nejsme experti na silovou přípravu. Do olympijských her zbýval rok, proto jsme silovou přípravu začali konzultovat s expertem. Byl to vynikající krok, protože to, co jsme dělali předtím, nebylo úplně špatně, ale díky němu jsme získali jistotu, že je silová příprava správně. Expert nám například pomohl nastavit kontrolní testy a zajistil také smysluplnou pravidelnost opakování testů.  Viděli jsme, jak se holky i v silové přípravě výrazně zlepšily. Tedy to mělo velký význam. 


Jakým způsobem jste řešili individuální potřeby závodnic v rámci společné přípravy? Je to časté téma a vynikající trenéři tento problém dokáží vyřešit, méně dobří trenéři tvrdí, že to nejde. Jak jste to praktikovali na vrcholové úrovni vy?

Individualizace je nezbytná, protože trénink je maximální a přístup k tomu také. Program byl tak náročný, že bez individuálních opatření by to nebylo možné zvládnout. Například v posilovně byl rozdíl v silových možnostech až několik desítek kilogramů.

Na vodě se s tím nedá moc dělat, v posádce jedou všichni stejný plán. Ale opět na břehu při doplňkových aktivitách se bral ohled na to, jestli někdo jede na maximum a musí si ubrat nebo naopak potřebuje přidat, aby nastala správná odezva organizmu. Starší, zkušenější závodnice měly například další náplň kolikrát stejně kvalitní jako tu první. 


Jakého výsledku si nejvíc vážíš?

Určitě hned první rok v Německu. Dvojskif vybojoval bronzovou medaili na MS. Ale každou sezónu jsem měl pocit z dobře odvedené práce, i když nebyla medaile, ale dosáhli jsme strop možností dané posádky. To byl náš cíl. 

Neměl jsem špatnou sezónu, protože kdybych jí měl, tak bych okamžitě skončil. Konkurence mezi trenéry je obrovská, proto když měl někdo špatný rok, tak skončil. Zvlášť když jsem byl cizinec, nároky na mě byly mnohem vyšší. Kdybych dělal chyby, tak jsem skončil velmi rychle.


Jaká je tvá trenérská filozofie?

Mou metodou je získat závodníky pro program, který jsme si stanovili. Pokud je závodník nadšený z programu, je potom nadšený i z výsledků a všechno je potom snazší. Má metoda spočívá v získání lidí pro program, protože závodníci jej potom plní na víc než na 100 %. Jde o niterné nadšení a důvěru v program. 

Celkový program není jen trénink, ale zároveň i výchova. Rád závodníkům vysvětluji po tréninku, jak mají přemýšlet, jak se mají chovat, jak mají dodržovat pravidla fair-play. Mám vyzkoušeno, že čím větší závodnický formát jedince, tím je i lepší člověk, dá-li se to tak říct.


Němci jsou víc uzavřenější, proto bylo těžší si k nim najít cestu. Cestu jsem si k závodnicím našel svým zápalem pro věc. Když jsem po nich chtěl, aby něco dělaly s plným zaujetím, tak jsem to také musel dělat maximálně. Velmi brzy pochopily, že to myslím vážně a začaly mi věřit.


S odstupem času, co tě nejvíc překvapilo?

Situace okolo dvojskifu. Nekonečné lpění na tradici. Že první posádkou musí být čtyřka párová, protože když jsme vychovali světový dvojskif, tak přišel systém a dvojskif obětoval na úkor čtyřky párové. To by se u nás nestalo. Ale možná ani jinde na světě. Pokud bychom měli špičkovou posádku, tak bychom ji maximálně podporovali. To mě asi nejvíc překvapilo. 


Lpění na tradicích za každou cenu?

Doslova za každou cenou! Zvlášť když výkonnost prvních šesti byla srovnatelná. Ale v jednu chvíli nebyl ani dvojskif ani párová čtyřka. Chyběla trpělivost práce s párovou čtyřkou, která byla druhá na světě! Protože polská posádka byla v danou chvíli o trochu lepší. Rozhodnutí svazu jsem rozuměl, ale sám bych to jako šéftrenér neudělal.


Co tě v Německu mile překvapilo?

Když trenér odvede dobrou práci, tak mu to kolegové i závodníci dají najevo. Trenér je součástí posádky víc než u nás. Když se u nás povede výsledek, tak je trenér anonymní. 


Co tě nejvíc zklamalo?

Nic. Vůbec nic mě nezklamalo. Svůj čas v Německu považuji za nádherné trenérské období.


Co podle tebe chybí českému veslování?

Nemáme systém. Pořád si každý trénuje podle sebe, svých zkušeností. Nemáme žádný přesah do zahraničí. Opakujeme pořád stejné tréninkové plány x-let zpátky, nesledují se žádné nové trendy, nic se nezkouší a obecně nikdo s nikým nespolupracuje. Svaz veslování by měl mít systém přípravy, pokud možno světový systém přípravy. Klidně ať se okopíruje. Dělá to celý svět, nikdo nevymýšlí nic nového. My ale ani nezvládneme se podívat, jak se to dělá za hranicemi. Když už bychom systém přípravy měli, tak jej ale také musíme dodržet. Nelze po třech týdnech si říct, že to nefunguje a systém přípravy opustit. Musí se trpělivě, systematicky a smysluplně pracovat s ozkoušeným modelem.


Můžu oponovat tím, že máme Simona Coxe.

České veslování pozoruji z dálky a je možné, že má světový plán přípravy, ale nevidím to tam. Nevidím, že by se to někam posouvalo.


Má české veslování naopak nějaké přednosti?

Nemá, protože nemá tah na branku, nadšení. Kromě pár jednotlivců, kteří samozřejmě chtějí, tak mi celkově chybí nadšení pro věc. Je to kritika, vím. Nechci kritizovat Český svaz veslování, protože by se na mě dívali skrz prsty po mém návratu z Německa. Ale chybí mi, že se nestaráme o to, abychom byli nejlepší na světě. Musíme chtít být nejlepší na světě. Jsme malá zemička, ale Nový Zéland je ještě menší. 


Kde si myslíš, že trenéři obecně dělají největší chyby?

Na to je jednoduchá odpověď, která platí pro všechny úrovně trenérství. Když si trenér myslí, že už ví úplně všechno, tak to je průšvih. Sám jsem si tím prošel. Když jsem trénoval juniory a juniorky byly mistryně světa, tak jsem si myslel, že všemu rozumím a díval jsem se na naše trenéry dospělých veslařů s nepochopením. To je největší chyba. Myslet si, že už všechno vím. A je jedno jestli trénuji žáčky nebo připravuji posádku na olympijské hry. Nadšení a zvědavost patří k naší práci. Shánět si nové informace, metody, zkoušet… ale ne zbytečně riskovat. Neustrnout, být lepší a lepší. Protože závodník také na sobě pracuje a chce být lepší a lepší. Jak se zlepšuje trenér? Že toho ví víc.


Novým trendem ve veslování je vyšší frekvence záběru. Jak to sleduješ?

Nejde to nevnímat. Vyšší frekvence záběru, kratší vesla, lehčí vyložení,… veslaři v současné době mají stejně natrénováno, v podstatě stejně vypadají, mají stejné výkony, proto si myslím, že bude čím dál tím víc rozhodovat technika. Ale co je to technika? Není to veslařský styl, technika je lehkost, celková efektivita. Najednou se ve vyšší frekvenci záběru objevuje ohromná dynamika, která závisí na úrovni technických schopností a vnímání veslaře práce ve vodě.

Nechci říct, že kdo má dobrý cit pro vodu a špatné fyzické parametry, tak vyhraje. To vůbec ne. Ale nelze přehlédnout, že úspěšní veslaři budou umět velmi efektivně, tedy relativně lehce a dynamicky veslovat ve vysoké frekvenci záběru. Aby účinnost práce byla co nejvyšší. Když si vezmu terminologii ze strojírenství, tak se snažíme o co nejvyšší účinnost systému a jakékoliv úsilí, které se nepromítá do rychlosti lodě v dnešní době škodí.


Co bys chtěl, aby si trenéři odnesli z Metodiky veslování?

Absolvoval jsem nespočet veslařských seminářů a FISA konferencí a vždycky, když jsem se vrátil domů, tak jsem si zpětně probral, co jsem se dozvěděl. Něco se mi nelíbilo, něco už jsem několikrát slyšel, ale vždycky jsem se něco dozvěděl. To by mělo být cílem Metodiky veslování. Většina věcí v Metodice veslování jsou základy. Nesnažili jsme se o revoluci, proto si dokážu představit, co většina trenérů bude říkat. Že už to znají, ale tady by si měli uvědomit, že když si Metodiku veslování pozorně přečtou i několikrát, tak pokaždé objeví něco nového. 


Na závěr bych se tě chtěla zeptat, jestli jsi měl prostor mi všechno říct? Jestli jsme probrali celou problematiku veslování?

Jednu věc bych chtěl zdůraznit. Klíčem k úspěchu je vzdělanost. Kvalita mé práce souvisí s tím, co umím, co znám, co jsem si nastudoval a co jsem si vyzkoušel. Nutnost vzdělávání je klíčová. Pokud svaz veslování neorganizuje kurzy, tak se musím naučit anglicky a shánět si materiály sám. Mám zkušenost, že když přijdu v zahraničí za trenérem a povídám si s ním o veslování, tak mě nikdy neodmítne a podělí se rád o své zkušenosti. Se vzdělaností souvisí i zvídavost a chuť se podělit o své zkušenosti a znalosti s dalšími.