Labe Arena

Koučink a osobnostní rozvoj

Metody práce

Začněte si s nimi povídat!

„Rozpovídejme se o hrách, o průběhu tréninku, o tom co se, jim líbí.“


Z hlediska motivace či mentálních ‚dovedností‘ je u kategorie přípravky klíčové vést nejen samotné tréninky, ale i celkovou komunikaci co nejzábavnější formou. V této kategorii je totiž prvek zábavy i v psychosociálních aspektech základním stavebním kamenem, na němž může jedinec stavět svou sportovní a později dost možná i veslařskou budoucnost.


Co by měl svěřenec zvládnout?

  • Postupně by měl umět mluvit o svých pocitech (nejen) ve vztahu k tréninkům
  • Postupně by o nich měl umět mluvit rovněž před ostatními dětmi
  • Měl by vůči trenérovi cítit důvěru
  • Měl by se umět pochválit ve smyslu rozpoznání svých silných stránek – tedy toho, co jej jednak baví a jednak se mu povedlo, případně co se mu daří více, než cokoliv jiného

 

Forma vedení komunikace

Ideální forma zjišťování informací o svěřencích – jejich k pocitům z tréninku, množství prožité zábavy, schopnosti se pochválit apod. u této věkové kategorie je formou tzv. „kolečka"[což je zjednodušená forma skupinové reflexe popisované v kapitole 4.6].  

Je tedy vhodné, když po jednom z tréninků si s dětmi sedneme do kolečka a jeden po druhém si budou sdělovat svoje zážitky a postřehy z tréninku. Například tak, že budou odpovídat na níže uvedené otázky. Je důležité však nedělat z kolečka výslech, nýbrž jej vést velice neformální, uvolněnou a případně i zábavnou formou. Doporučuje se z pozice trenéra užívání tzv. „mykání“ – tedy mluvení v první osobě množného čísla. Tento způsob mluvy navozuje mezi oběma stranami důvěru.

Důvodem pro kolečko je pak zejména zvolení vhodné formy interakce s ohledem na adekvátní vážnost/náročnost [V pozdějších věkových kategorií bude využíván rozhovor face to face, který se však zde nehodí - svěřenci by se mohli cítit, že jsou podrobeni výslechu, atp. To v případě kolečka nehrozí v takové míře – budou mezi svými kamarády a kamarádkami, atmosféra při kolečku není tak formální.] vedení debaty s dětmi. Trenér může v rámci tohoto cvičení užít i plyšovou hračku, která jednak dotyčnému dá slovo, přičemž ostatní mlčí, a zároveň v dětech bude evokovat zábavnější formu „koučinku“. Pokud se přesto stane, že některé z introvertních dětí odmítne mluvit, nenutíme ho, během příštích tréninků by se to mělo zlepšit.


Doporučené otázky (náměty k diskuzi):

Převažují otázky zaměřené na přítomnost, či blízkou minulost a budoucnost:

- Co se ti dneska nejvíce líbilo?

- Co se ti dneska na tréninku povedlo?

- Čím se pochlubíš rodičům nebo kamarádům?

- Jaké je tvé nejoblíbenější cvičení?

- Co bys chtěl dělat příště?

občas je možné přidat i obecnější témata:

- Zajímají se rodiče o tebe a o to, co na trénincích děláte? Co přesně je zajímá?

- Sleduješ někdy sportovní klání (nejen veslování) a představuješ si, jaké by to mohlo být v kůži těchto sportovců?

Jak již bylo řečeno, trenér na základě těchto otázek zjistí o dětech mnoho informací – jak moc je tréninky baví, co přesně je na nich baví, či co by rádi na nich ještě dělali apod. Zároveň se ale nebudou bát mluvit o svých pocitech a myšlenkách, přičemž se i prohloubí důvěra mezi oběma stranami.


Filosofie trenéra pro přípravku

Vzbudit a podporovat zájem o sportování v kolektivu – atraktivní formou naučit základy všestranných sportovních dovedností.



Využití prvku koučování

Níže popíšeme využití prvků koučování u přípravky v pěti oblastech:

- Sebereflexe

- Implicitní učení

- Mentální dovednosti

- Motivace

- Flow


Sebereflexe

Dítě v tomto věku reflektuje samo sebe, ale neumí se hodnotit. Přejímá hodnocení z okolí. Dítě si o sobě myslí to, co o něm říkají rodiče nebo autority, jako je učitel nebo trenér. V tomto období často vznikají komplexy, podceňování nebo naopak nadceňování. To co děti slyší v tomto období je něco, co si s sebou berou do života, a často to musí později překonávat.

Rozvíjení sebereflexe může z pohledu trenéra probíhat několika způsoby. Tou nejjednodušší je tzv. „finální kolečko“ [což je zjednodušená forma skupinové reflexe popisované v kapitole 4.6] po tréninku. Děti si v něm sdělí, co se jim líbilo, co jim šlo a co jim nešlo, co šlo nejlépe kamarádovi apod.


Osvědčenou metodou, jež lze užít na tréninku po té, co si děti zautomatizují základy počítání, je hodnocení sebe samého. Pokud tedy děti stojí před určitým cvičením/úkolem lze využít např. výrok jako „Děti, v tomto cvičení se budete samy hodnotit od jedné do tří, kde jedna je nejmíň a tři [Nedoporučuje se používání škály 1 až 5, kterou mají děti zafixovanou v jiném kontextu ze školy (a kde vyšší číslo znamená vyšší počet chyb).] nejvíc. Toto cvičení budeme opakovat dvakrát, takže maximální počet bodů je šest.“

Kromě toho, že děti nad sebou a svými výkony začnou uvažovat, je také tato metoda velmi motivační. Především pak klade důraz na svůj vlastní výkon. Z pohledu koučovacího je nicméně vhodné sdělit, že není podstatné, kolik bodů si kdo nadělil, protože někdo na sebe může být jednoduše přísnější a někdo pro změnu mírnější.


Implicitní učení & sebereflexe

Sebereflexe se v této věkové kategorii rozvíjí také správným pojetím implicitního (nezáměrného či neuvědomovaného učení) a explicitního (přímého, vědomého) učení. Implicitním učením se rozumí osvojování nových pohybových vzorců vlastním zkoumáním, kdežto explicitním učením se rozumí situace, kdy trenér přesně svým svěřencům řekne, co a jak dělat, čeho se vyvarovat, co je dobře a co špatně (a dítě plní pokyny a dělá, co se právě teď dělat má). Právě u prvně zmíněného implicitního učení se svěřenec dokáže do sportovní aktivity ponořit tak, že podvědomě přebírá zkušenosti nabyté učením, načež prostřednictvím sebereflexe se jich v budoucnu buď vyvaruje (těch špatných/nefunkčních pohybových vzorců) anebo je naopak přijme (pohybové vzorce, jež se mu osvědčily).

Implicitní učení je však užitečné nejen jako příležitost pro rozvoj sebereflexe. Implicitnost je spouštěčem pozitivních sekundárních dějů. Například, když něco děláte s radostí, nevysiluje vás to a naopak, když děláte cokoliv, co musíte, vysiluje vás to. Implicitnost probouzí kreativitu a touhu hledat vlastní řešení, dát do toho víc než jen to, co je třeba. Z pohledu explicitnosti jen plníme úkoly a zadání, jsme “plniči úkolů”.

Nebojte se tedy využít implicitního, nezáměrného učení a aktivit. Nebraňte dítěti zkoušet si někdy na tréninku co ho napadne, jeho různá řešení, při kterých zkoumá a dozvídá se. Bez vašeho trenérského ovlivňování a hodnocení! Mějte na paměti, že právě tak se rozvíjí proces implicitního, nezáměrného učení, kdy se do paměti dítěte ukládají důležité informace, aniž by si to dítě uvědomovalo.

V dnešní době implicitnost chybí - děti si například nechodí samy od sebe hrát ven s míčem nebo hokejkou na hřiště. Zatímco dřívější podmínky motivovaly děti aby si hledaly samy zábavu, dnes je tomu jinak. Současná doba přináší dětem více možností a lákadel, jak se zabavit. Navíc dnes vnímají rodiče venku vícero rizik a děti ven samotné nepouští. Implicitní sportovní zábavy tedy dětem ubývá. Implicitní učení a hra přechází do pozadí a převážná část učení probíhá explicitně.


Z dlouhodobého hlediska je nejefektivnější proces učení kombinace těchto dvou přístupů, kdy explicitní učení navazuje na implicitní. Implicitním učením by měl “vývoj” začínat a explicitní učení by na to mělo přirozeně navazovat.

Chcete-li v dětech vzbudit vášeň pro sport, je třeba abyste vytvářeli podmínky pro implicitní jednání. Chcete-li zvýšit implicitnost – vášeň, touhu a nadšení – pracujte s emocemi, mluvte do jejich srdcí. Netlačte na výkon, neporovnávejte, nevědomky neponižujte.


Pro potřeby trenérů je tedy nezbytné vědět, že dítě spíše naváže kladnou emoční vazbu ke sportu tím, že si „pouze“ danou aktivitu vyzkouší (často však po celé jedno až dvě školní pololetí), načež, poháněn vnitřní motivací, sám začne zkoumat, co a jak funguje. To by se ovšem nestalo, kdyby trenér vytyčil přísné hranice pojednávající o jediném správném provedení či užívání sportovních instrumentů.

Je ale zřejmé, že trenér zde musí zasahovat, protože by se mohlo stát, že by svěřenec mohl z různých důvodů přijmout za dobré i nekvalitní pohybové vzorce.


Mentální dovednosti

Byť se může jevit cílený rozvoj mentálních dovedností u kategorie přípravky jako zbytečný, opak je pravdou. Je to totiž právě toto období, kdy dítě ještě vše, co se mu stane, přebírá podvědomě, načež se přijaté informace „nahrávají“ do mozku, resp. upevňují. Podle nich se pak chová v dospělosti. Pokud jej tedy bude trenér pravidelně a především nesprávně kárat, je pravděpodobné, že svěřenec bude mít (nejen) ve vztahu k veslování nízkou úroveň sebehodnocení [Jako přesnější termín vztažený na tuto problematiku se užívá koncpet Self-efficacy. Pro potřeby tohoto materiálu lze však užít termín sebehodnocení.]. Z toho důvodu se považuje za klíčové správné podání zpětné vazby (feedback). Doporučuje se následující:


- Feedback vztažený na aktivitu, nikoliv na osobu, či cíl (výsledek) [Hall, N. C. & Goetz, T. (2013). Emotion, Motivation, and Self-Regulation : A Handbook for Teachers. Emerald. ISBN: 978-1-78190-710-8.]

Jedná se o klíčovou komponentu při podávání zpětné vazby. Pokud totiž bude trenér podávat zpětnou vazbu na cíl, či výsledek (byť pozitivní), svěřenec se stane na něm závislý. A v dobách výsledkové krize, která se přihodí každému sportovci, může tato skutečnost mít devastační účinky na veslařovu motivaci a sebehodnocení. Rovněž se nedoporučuje vztahovat z pozice trenéra feedback na osobu. Pakliže bude pozitivní (např. „Jsi šikovný/šikovná“), je pravděpodobné, že z dítěte vyroste narcis [Je zde uvažována neklinická forma narcismu.]. Pokud bude negativní (např. „Jsi negramotný/negramotná“), bude opět hrozit nízké sebehodnocení jedince.

Pakliže jej ale budeme oceňovat způsobem vztaženým na aktivitu – „Dobrá prácenebo „Dobrá práce a díky ní i viditelný pokrok“ – identifikuje se s realitou, v níž zlepšení přichází až po snaze. A to i v případě negativní zpětné vazby (např. „Příště se musíš více snažit“), která rovněž evokuje k většímu vynaloženému úsilí v budoucnu a pozitivnímu sebehodnocení.


- Vyvarování se porovnávání [Hall, N. C. & Goetz, T. (2013). Emotion, Motivation, and Self-Regulation : A Handbook for Teachers. Emerald. ISBN: 978-1-78190-710-8.]

Negativní důsledky na sebedůvěru má také zpětná vazba spjatá na sociální okolí (např. „Jsi lepší/horší než…“, „Dívej se na Kláru, jak jí to jde…“). Při pravidelném užívání tohoto feedbacku z pozice trenéra dojde k porovnávání sebe samého s ostatními. Protože se ale vždy najde někdo lepší (pokud tedy neuvažujeme, že jedinec jednou vyhraje MS, či OH), nezažije nikdy ze svého výkonu pocit satisfakce. V osobnostní rovině si pak až příliš bude dávat záležet na tom, jak jej/ji vnímá okolí s tendencemi se mu zavděčit i za cenu neuspokojování svých potřeb.

Úroveň sebehodnocení lze navýšit užíváním nonverbálním komunikace. Tedy gest, jako je high-five, či mrknutí na znak dobré spolupráce. Naopak se u této kategorie vůbec nedoporučuje kritika a pokud už, tak za pomocí citlivé metody, jako např. Metody sendviče:


- Metoda sendviče [Lahnerová, D. (2012). Asertivita pro manažery. Praha: Grada.]

Jedná se o vložení kritiky (negativní informace) mezi dvě informace pozitivní. Nejdříve tedy svěřence za něco pochválíme, poté sdělíme, co udělalo špatně, načež náš feedback zakončíme opět malou pochvalou. Dítě se tak o své chybě dozví, nicméně díky tomuto zaobalení nebude mít ze sebe tak špatný pocit.


Motivace

Novátorští koučové, psychologové a trenéři tvrdí, že pokud je třeba motivovat – ať už sebe, či svěřence – něco není v pořádku. Jedinec, v případě, že jej aktivita baví, by ji totiž měl provozovat  z vlastní vůle bez potřeby vnější motivace (viz. kapitola 3 Budujeme vnitřní motivaci a 5 Rozvoj odpovědnosti). Je však evidentní, že ne vždy přijde svěřenec na trénink ve správném psychickém rozpoložení (problémy ve škole, rodině…) – v této chvíli může přijít na řadu vnější motivace. Existuje několik osvědčených způsobů, jak z pozice trenéra zvýšit dočasně vynaložené úsilí nejmenších svěřenců. Jsou jimi:


- Správné užití vnějších motivů [Manion, J. (2005). From Management to Leadership. San Francisco: Jossey-Bass.]

Jediný způsob, jak vnější motivy mohou prohloubit vnitřní motivaci, je následující – jejich užití zpětnovazebně a spontánně, kdy odměna je součástí zpětné vazby [Toto použití odměny podporuje tzv. zpětnovazební učení – tj. způsob učení se pomocí zpětné vazby - vztažené v tomto případě k procesu, který chceme podporovat, nikoliv k výkonu. Zpětnovazebním použitím odměny pomáháme reflektovat a naučit se žádoucí vzorce jednání sportovce, fixovat je.]. Pokud tedy čas od času použije trenér např. lízátko nebo čokoládu coby motiv – měl by ji užít jako odměnu za dobře vykonanou práci (pokud možno ne za výsledek). Pokud by ji užil předem – navíc ve vztahu k výkonu/umístění (např. „Kdo vyhraje, dostane čokoládu.“), začne být dítě na těchto motivech závislé. Zároveň je třeba takto ohodnocovat snahu, nikoliv výsledek či osobu. Je tedy nezbytné se vyhýbat dodatečnému oceňování triumfů v závodech, stejně jako oceňování svěřenců ve smyslu „Jsi šikovný“, či „Jsi talentovaná“.

Vnější motivy lze užít také ve chvílích krize, a to jako podpora – opět spontánně a zpětnovazebně. Ideálním příkladem je v tomto případě zkušenost bývalé světové tenisové jedničky Caroline Wozniacki (coby součást Dopisu svému mladšímu já) [Caroline Wozniacki (2019). DOPIS MÉMU MLADŠÍMU JÁ (CAROLINE WOZNIACKI). Dostupné z: http://becomebetter.cz/clanek.php?id=20]:

 „Hlavně si pamatuj na moment, kdy po jedné tvé kruté porážce táta cestou domů zastavil u motorestu a koupil ti velkého plyšového medvěda. ‚Tohle je cena pro největší bojovnici!‘ řekl.“

Tatínek takto velice podpořil bojovnost tenistky.


- Veřejné ocenění

Extrémně motivačním nástrojem je veřejné ocenění. To lze ilustrovat na příkladu jednoho z nejlepších basketbalistů historie Stephena Curryho, který se svěřil s momentem, po němž se rozhodl stát profesionálem [Stephen Curry (2019). ZPOVĚĎ - CURRY & NEYMAR. Dostupné z: http://becomebetter.cz/clanek.php?id=13]:

„Ta chvíle přišla, když mi bylo šest let a hrál jsem rekreačně v Severní Karolině, kde jsem vyrůstal. Tehdy se na jeden zápas přišlo podívat asi patnáct lidí a zrovna jsme měli protiútok dva proti jednomu. Měl jsem míč a obránce proti mně vystoupil. A já tehdy přihrál na svého spoluhráče stylem, že jsem mu poslal míč 360° „zadovkou“. Přesně na něj, načež z toho i skóroval. Všech patnáct lidí se z toho mohlo zbláznit. Tohle byl moment, kdy vzešla na povrch má kreativita. V tu chvíli pro mě začal být basketbal opravdovou zábavou a začal ho milovat.“

Veřejné ocenění z pohledu trenéra lze užít příkladem, kdy například svěřence přede všemi pochválíme, načež jej ještě vyzveme k zopakování úkonu přede všemi dětmi. Doporučuje se však nenutit, neboť to například introvertovi může přijít nepříjemné.

- Zaměření se na překonávání sebe samého

Poměřování s okolím by nemělo nastat nejen u zpětné vazby, ale ani u „motivačních“ výroků. Například „Uvidíme, kdo bude nejrychlejší!“ sice vyvolá silnou dávku motivace a následně pýchy ve vítězi, ale zbytek jedinců zažije pocit zklamání, což lze v konečném důsledku považovat za vytvoření spíše negativní hodnoty v týmu. Namísto již zmíněného výroku se doporučuje užití výroku jako „Kolikrát dokážete během třiceti vteřin xyz?[Blažej, A. (2018). Psychologie koučování pro trenéry a manažery. Munipress.] Nebo „O kolik dokážete zlepšit svůj minulý výkon“?


Flow

Nejmenší sportovci se do stavu flow dostávají velice jednoduše (spíše však až při přechodu do kategorie elév, tedy po získané schopnosti dostatečně se koncentrovat). Je to tak z důvodu výskytu mozkových vln alfa, jimiž děti disponují mnohem častěji než dospělí.

Klíčem ke stavu flow však u této věkové kategorie je koncipovat tréninkovou jednotku na základě her a zábavných cvičení. Z pozice nejen trenéra, ale i rodiče, lze ve vztahu k flow možné dělat mnohé chyby vedoucí k omezení prožívání flow. To lze ilustrovat následujícím příkladem: pokud chlapec přišel z venku domů o hodinu později, protože během fotbalu ztratil ponětí o čase (byl ve flow), jeden z rodičů jej pokárá a potrestá. Chlapec však podvědomě nabyde poznání, že je špatné se dostávat do stavu flow. Což je jeden důvodů, proč se do něj dospělí dostávají velice těžce. Naše chování totiž ovlivňuje z převážné části podvědomí.

Nutnost zábavnosti cvičení dobře ilustruje následující graf [Blažej, A. (In print). MOTIVACE VE SPORTU: Zaměřeno na děti a mládež].


Graf: Poměr složek zábavy a výsledků ve vztahu k věku a výkonnosti


Ve věkové kategorii přípravky se nacházíme na samém dnu grafu. Je tedy evidentní, že sportovní výkon jedince by měl být založen čistě na zábavnosti, nikoliv tlaku na výsledky a cíle.