Labe Arena

Koučink a osobnostní rozvoj

Metody práce

Naučte je trénovat!

„Překážky jsou od toho, aby se překonávaly.“


Pro toto období je charakteristické zachování obecného všestranného tréninku, který je spojený s počátky veslování. Sportovci mají před sebou první velkou veslařskou výzvu – naučit se veslovat. Z toho důvodu je nutné, aby si svěřenci už pouze nehráli, ale dokázali zapojit do tréninkového procesu i vůli – tedy účelově trénovat s vidinou zlepšení, jež se promítne až v budoucnu. Svěřenci však musí vědět, proč daná cvičení, při nichž si už pouze nehrají, praktikují. Přesto platí, že herní princip patří mezi převažující přístup k tréninku mladších žáků a i samotná výuka veslování by měla být protknuta prvky hry – viz např. netradiční dovednostní videa LAV při práci na lodích.


Co by měl svěřenec zvládnout?

- Měl by již umět na nezbytně nutnou dobu „zatnout“ zuby [Stále by však měl být trénink tvořen primárně formou her.] v případě že ví, proč dané cvičení provádí.

- Měl by tedy být nadále zvídavý při tréninkovém procesu na suchu a měl by být zvídavý i při výuce veslování.

- Měl by se naučit pozitivně reagovat na věku přiměřené výzvy.

- Měl by se naučit poznávat, ve kterém úkonu/cvičení zažívá zlepšení, či naopak s čím má problémy.

- Měl by umět správně reagovat na porážku [Je v pořádku být smutný, či naštvaný. Tím spíš by tyto negativní emoce měl využít pro větší v píli v budoucnu. Jako horší reakce na porážku se pak uvádí „házení flinty do žita“, či reakce neutrální (Porážka by zkrátka u psychicky zdravého jedince nějaké emoce vyvolat měla. V opačném případě by to mohlo naznačovat benevolentní přístup k veslování.).] (totéž platí i pro trenéra).


Forma vedení komunikace

Z pohledu trenéra by při zjišťování psychosociálních schopností a dovedností měla převládat forma skupinového pohovoru – formou kolečka. V případě sdělení, či řešení negativních aspektů tréninku je však nutné užít formu individuálního pohovoru (negativní aspekty výkonu by se však měly řešit zcela výjimečně).


Doporučené otázky (náměty k diskuzi):

  1. Víte, proč provádíme dané cvičení?
  2. K čemu myslíte, že je dobré zvládnutí toho či onoho úkonu/cvičení?
  3. Jak je třeba se zachovat, když nám nějaké cvičení nejde, či naopak jej zvládáme velmi dobře?
  4. Jak moc je pro vás důležité vyhrát? A naopak jak moc se bojíte prohry?
  5. Co tě baví na výhře? Co tě baví na prohře?
  6. Když se o veslování bavíte s rodiči, co je zajímá? [Zdá se jako poměrně důležité zjistit přístup rodičů – tedy zda se zajímají o to, zda veslování jejich dítě baví, či jak mu to jde apod.]


Filosofie trenéra pro mladší žactvo

Vzbudit a podporovat zájem o veslování – atraktivní formou naučit základy veslařské techniky a rozvíjet dál všestranné sportovní dovednosti.


- Představit veslování a život na loděnici jako atraktivní a zábavnou alternativu trávení volného času.                                                                                                  

- Učit děti trénovat – a to navázáním na období rozvoje motorických dovedností zlatého věku motoriky z kategorie elévů [Většina dětí se na počátku tohoto období ještě v období zlatého věku motoriky nachází.] a pozvolnou (!) implementací cvičení, při nichž si už děti pouze nehrají. Úkolem trenéra je vysvětlit jeho smysl. Díky němu pak mohou být do tréninku mladí veslaři snáze motivovaní – byť si už pouze nehrají.

- Učení se novým dovednostem by mělo obecně probíhat takovou formou, aby to děti bavilo.

- Rozvoj sportovních dovedností a jejich aplikace v podmínkách veslování.

- Pomalý nárůst zatížení, zcela podřízený udržení zájmu/vášně pro sport a specificky pro veslování.

- Protože jednotlivá cvičení už budou občas zaměřená na podání co nejlepšího výkonu (nikoliv však pouze na vodě), je nutné, aby trenér vysvětlit správnou reakci na porážku. V ideálním případě pak o této skutečnosti poučit také rodiče. Trenér by měl dbát při výběru spektra měřených výkonů na to, aby každé z dětí mělo šanci na úspěch.


Zvládnutí „veslařského paradoxu“ mladších žáků

Mladší žák mnohé jiné sportovní aktivity / disciplíny umí a má za sebou i první sportovní úspěchy. Ve veslařském prostředí je však paradoxně naprostým začátečníkem a relativně složitou veslařskou techniku se musí učit od píky. Začíná se přitom navíc učit sportu, kde se vrcholné výkonnosti dosahuje poměrně pozdě – cca 25 let a více. To vše - spolu s počátkem pubesce - nevytváří pro mladé veslaře a jejich trenéry úplně ideální konstelaci. Je proto právě na trenérovi, aby uváženým přístupem zažehl v mladém veslaři plamínek, který přetrvá minimálně dalších 10 let a neskončí po pár měsících či jednotlivých letech veslování.


Potřeba realistických nároků

Začínající veslaři – mladší žáci/žačky – mají na výuku veslování moře času. Není kam spěchat, není proč honit mladé veslaře do výkonů. Můžeme se tak soustředit na veslařskou techniku, tréninkové zatížení přiměřené biologickému věku dítěte a souběžný rozvoj veslařovy osobnosti.

Přiměřené, neuspěchané nároky na mladé veslaře napomůžou k budování pozitivního sebepojetí mladých veslařů.  Pozitivní sebepojetí podporujeme, když jsou nároky na sportovce přiměřené, nechávají ho zažít úspěch (nejen ve veslování) a motivují ho k dalším výkonům. Zažitý úspěch vyvolá v jedinci pocit sebeuspokojení a respektování vlastní osoby. Buduje se tím sebedůvěra ve vlastní schopnosti, která motivuje ke zvládání dalších náročnějších překážek.

V případě nepřiměřeně náročných cílů, které vedou k negativnímu hodnocení a k pocitu nedostatečnosti, vytváříme negativní sebepojetí, které demotivuje ke zvládání nových úkolů. Sportovec si nevěří, že úkol zvládne, obává se, že znovu selže. Vzniká tak bezmocnost, která vede k dalšímu selhávání.

Naopak v případě nepřiměřeně nízkých nároků se sebehodnotící systém vyvíjí nedostatečně a brzdí rozvoj výkonu sportovce. Sportovec se stává lhostejným ke svým výsledkům a ztrácí motivaci dál sport vykonávat.

Realistické nároky na mladé veslaře umožní jejich realistické a pozitivní oceňování. Opatrnost je však třeba uplatňovat na přeceňování úspěchů sportovce, např. když je sportovec standardně vyzdvihován jako příklad. V případě zveličování úspěšnosti výsledků totiž získává sportovec přílišné sebevědomí, které není podložené reálnými výsledky.


Využití prvků koučování

U kategorie mladšího žactva je nezbytné vědět, zda trénujeme dívky, či chlapce. Je totiž známo, že dívky se dostávají do puberty o jeden až dva roky dříve (cca ve 12 letech) než chlapci (13 – 14 let).

Ve smyslu práce s mentálními dovednostmi, motivací, či sebereflexí se tedy toho pro chlapce tolik nemění. U dívek je však patrné, že by se na ně mělo z hlediska koučovacího promlouvat „dospěleji“.

Zároveň je dobré vědět, že tendence překonat soupeře, čí být cílově orientovanější, jsou patrnější u chlapců. Z toho důvodu tedy není u dívek od věci zakomponovat do tréninku cvičení „na krásu“.

Níže popíšeme využití prvků koučování u mladšího žactva ve čtyřech oblastech:

- Sebereflexe

- Mentální dovednosti

- Motivace

- Flow


Sebereflexe

(1)    Příprava části tréninkové jednotky

Rozvoj (sebe)reflexe ve vztahu k tréninkovému procesu můžeme podnítit tak, že necháme jednoho či dva svěřence stát se dočasně trenéry a odtrénovat část tréninkové jednotky. Trenér při této tréninkové jednotce pak hraje roli zasvěceného pozorovatele, který doplňuje (ve smyslu jejich opravování) dočasné „trenéry“.

Sebereflexe se rozvíjí proto, že jednak jedinci musí uvažovat nad co nejefektivnější stavbou svěřených aktivit v rámci tréninkové jednotky (například které cvičení je vhodné a které nikoliv), stejně jako při průběhu aktivit musí opravovat své „dočasné“ svěřence. Jednak se tak více identifikují s tím, co je chyba a co ne, a jednak si tak zvyknou brát zodpovědnost nejen za sebe, ale i za ostatní. Doporučuje se po tomto tréninku zafixovat nabyté zkušenosti a informace tzv. „finálním kolečkem“ [což je zjednodušená forma skupinové reflexe popisované v kapitole 4.6], při kterém svěřenci dostanou od svých kamarádů a trenérů zpětnou vazbu (zhodnocení). 

Tento nástroj by se však měl z pozice trenéra užívat pouze jednou za čas, neboť pouze on ví, která cvičení jsou pro rozvoj z hlediska postupného a adekvátního progresu výkonnosti nejlepší.


(2)    Sledování nejen profesionálních veslařů a jejich hodnocení

Sledovat závody profesionálních veslařů (ať už živě, či v TV) a následně se ptát na to, co se jim povedlo, na jejich silné stránky či chyby v jednotlivých závodech, je dobrý nástroj, jak prohloubit přemýšlení nad sportem jako takovým. Zároveň se svěřenec díky pozornému sledování výkonu může identifikovat se správnými pohybovými úkony a naopak vyvaruje těch nesprávných.


(3)    Koučovací otázky a finální kolečko

Dalším způsobem, jak prohloubit schopnost sebereflexe, jsou tzv. „koučovací otázky“ (viz také podkapitola 7.3.2. Kladení otázek). Mějte na paměti, že primárně byste měli při práci s malým veslařem prostřednictvím koučovacích otázek fixovat a rozvíjet to, co funguje (viz. kapitoly 6.1. Zaměření na to, co funguje a 6.3 Rozvíjení řešení, nikoliv odstraňování problémů).

Pokud tedy trenér zachytí při tréninku či závodě dobré či příkladné momenty (ať už se jedná o techniku či výkon) je užitečné tyto momenty s veslařem prodiskutovat a zeptat se ho na ně – jako například „Co se ti tam povedlo“? „Co ti dnes šlo fakt dobře, všiml jsi si?“.  Svěřenec se s pohybovým úkonem, jež se mu povedl, do budoucna spíše identifikuje a bude jej praktikovat i nadále.

Platí to však také pro chyby. Pokud tedy svěřenec udělá na tréninku či závodě chybu, z pozice trenéra je důležité se zeptat, proč se tak stalo? Pokud dítěti chybu pouze oznámíme, co se stalo špatně, v lepším případě si naši radu opravdu vezme k srdci. Ve většině případů se však s ní neztotožní. Emocionálně jej totiž nezasáhla. Pokud se ale zeptáme stylem „Petře, víš, kde jsi udělal během závodu chybu?“, jedinec bude mít tendenci nad svým výkonem (i nad sebou samým) přemýšlet. Kromě toho, že společně s trenérem chybu nalezne, spíše se ji do budoucna i vyvaruje. A jak již bylo řečeno, rovněž se prohloubí schopnost sebereflexe.

Obecně se však doporučuje vztahovat tento typ otázek především na hledání silných stránek, tedy způsobem „Petře, jaká je tvá nejsilnější stránka“, či „Co, ti dnes šlo perfektně?

Sebereflexi lze i v této věkové kategorii lze procvičovat tzv. „finálním kolečkem“ [což je zjednodušená forma skupinové reflexe popisované v kapitole 4.6] po tréninku. Veslaři si v něm sdělí, co se jim líbilo, co jim šlo a co jim nešlo, co šlo nejlépe parťákovi z posádky a co se od ně mohou naučit, co se sami naučili, apod.


Mentální dovednosti

V rámci rozvoje mentálních dovedností se za klíčové považuje správné podání zpětné vazby (feedback). Doporučuje se následující:


(1)    Feedback vztažený na aktivitu, nikoliv na osobu, či cíl (výsledek) [Hall, N. C. & Goetz, T. (2013). Emotion, Motivation, and Self-Regulation : A Handbook for Teachers. Emerald. ISBN: 978-1-78190-710-8.]

Jedná se o klíčovou komponentu při podávání zpětné vazby. Pokud totiž bude trenér podávat zpětnou vazbu na cíl, či výsledek (byť pozitivní), svěřenec se stane na něm závislý. A v dobách výsledkové krize, která se přihodí každému sportovci, může tato skutečnost mít devastační účinky na veslařovu motivaci a sebehodnocení. Rovněž se nedoporučuje vztahovat z pozice trenéra feedback na osobu. Pakliže bude pozitivní (např. „Jsi šikovný/šikovná“), je pravděpodobné, že z dítěte vyroste narcis [Je zde uvažována neklinická forma narcismu.]. Pokud bude negativní (např. „Jsi negramotný/negramotná“), bude opět hrozit nízké sebehodnocení jedince.

Pakliže jej ale budeme oceňovat způsobem vztaženým na aktivitu – „Dobrá práce“ nebo „Dobrá práce a díky ní i viditelný pokrok“– identifikuje se s realitou, v níž zlepšení přichází až po snaze. A to i v případě negativní zpětné vazby (např. „Příště se musíš více snažit“), která rovněž evokuje k většímu vynaloženému úsilí v budoucnu a pozitivnímu sebehodnocení.


(2)    Vyvarování se porovnávání [Hall, N. C. & Goetz, T. (2013). Emotion, Motivation, and Self-Regulation : A Handbook for Teachers. Emerald. ISBN: 978-1-78190-710-8.]

Negativní důsledky na sebedůvěru má také zpětná vazba spjatá na sociální okolí (např. „Jsi lepší/horší než…“, „Dívej se na Lenku, jak jí to jde…“). Při pravidelném užívání tohoto feedbacku z pozice trenéra dojde k porovnávání sebe samého s ostatními. Protože se ale vždy najde někdo lepší (pokud tedy neuvažujeme, že jedinec jednou vyhraje MS, či OH), nezažije nikdy ze svého výkonu pocit satisfakce. V osobnostní rovině si pak až příliš bude dávat záležet na tom, jak jej/ji vnímá okolí s tendencemi se mu zavděčit i za cenu neuspokojování svých potřeb.

Úroveň sebehodnocení lze navýšit také užíváním nonverbálním komunikace. Tedy gest, jako je high-five, či mrknutí na znak dobré spolupráce.

U předešlé věkové kategorie se doporučuje kritiku nepoužívat téměř vůbec (a když už, tak metodou sendviče). Tato skutečnost se odvíjí od zmíněného implicitního učení, které by mělo být u nejmenších dětí klíčovým prvkem pohybového vyžití. U kategorie Mladších žáků již může trenér kritiku do svého komunikačního repertoáru zařadit, avšak pouze zřídkakdy! Je tedy nezbytné znát správný poměr mezi kritikou a chválou [Blažej, A. (In print). MOTIVACE VE SPORTU: Zaměřeno na děti a mládež]. Uvádí se, že pro kategorií dětí je pro zdravý rozvoj sebedůvěry nejvhodnější poměr 5:1 ve prospěch chvály. Na tréninku můžeme použít Metodu sendviče:


(3)    Metoda sendviče [Lahnerová, D. (2012). Asertivita pro manažery. Praha: Grada.]

Jedná se o vložení kritiky (negativní informace) mezi dvě informace pozitivní. Nejdříve tedy svěřence za něco pochválíme, poté sdělíme, co udělalo špatně, načež náš feedback zakončíme opět malou pochvalou. Dítě se tak o své chybě dozví, nicméně díky tomuto zaobalení nebude mít ze sebe tak špatný pocit.


U kategorie Mladších žáků lze rozvíjet také reakci na stres a imaginaci. Způsob, jak, dobře popisuje výpověď švédského fotbalisty Victora Lindelöfa [Lindelöf, V. (2019). OD TOHO MÁMY JSOU (VICTOR LINDELÖF). Dostupné z: http://becomebetter.cz/clanek.php?id=16]:

„Narodil jsem se sedmnáctého července 1994. A právě hrála Itálie finále Mistrovství světa proti Brazílii. Tohle načasování mě asi předurčilo k tomu, abych se stal fotbalistou. A víte co? Pár roků na to jsem se jím opravdu stal a hrál ve finále Mistrovství světa. Z nějakého důvodu FIFA určila, že se bude konat v mém rodném městě Västerås. Hřiště bylo dvorek. A branku představovala garáž. I přesto ale toto finále sledovalo 65 000 lidí. Právě odbyla devadesátá minuta. 

„Míč přebírá Lindelöf. Stále Lindelöf… Překonává jednoho hráče, druhého… Stále Lindelöf! Střílí! Góóól! 1:0!“

Švédsko vyhrálo Mistrovství světa. A zatímco jsme slavili, někdo mě přerušil. „Viktore! Viktore! Je oběd!“ Byla to máma.“


Švédský reprezentant se nakonec kromě jiného probojoval i do prvního týmu Benfiky Lisabon. Na svůj první ostrý zápas za portugalský klub vzpomíná takto:

„Když jsem procházel tunelem na hřiště, pouze jsem slyšel těch 65 000 lidí řvát a skandovat. A víte, co je nejlepší? Já už to zažil. Pamatujete na finále Mistrovství světa ve Västerås? “  


Z pozice trenéra je nezbytné vědět, že děti disponují vysokou úrovní schopnosti imaginace, která může být nápomocná i při boji se stresem (kromě jiného). Tuto metodu lze z pozice trenérů (i rodičů) malých veslařů užít způsobem, při kterém se budeme společně dívat na závod. Můžeme jej začít komentovat slovy „Tak a teď si představte, že startujete vy. A v ochozech jsou rodiče a spousta lidí. Je to pro vás doposud nejdůležitější závod….“


Motivace

Moderní koučové, psychologové a trenéři tvrdí, že pokud je třeba motivovat – ať už sebe, či svěřence – něco není v pořádku. Jedinec, v případě, že jej aktivita baví, by ji totiž měl provozovat  z vlastní vůle bez potřeby vnější motivace (viz kapitola 3 Budujeme vnitřní motivaci a 5 Rozvoj odpovědnosti). Je však evidentní, že ne vždy přijde svěřenec na trénink ve správném psychickém rozpoložení (problémy ve škole, rodině…) – v této chvíli může přijít na řadu vnější motivace. Existuje několik osvědčených způsobů, jak z pozice trenéra zvýšit dočasně vynaložené úsilí Mladších žáků. Jsou jimi obdobně jako u předchozí věkové kategorie:

  1. Vnější motiv bez časového určení
  2. Nedegradujme motivaci stanovením cíle
  3. Správné užití vnějších motivů
  4. Veřejné ocenění
  5. Zaměření se na překonávání sebe samého

a navíc:

 6. Pozitivní ukončení tréninku

Jednotlivé způsoby jsou popsány dále - trenér věkové kategorie mladšího žactva tedy disponuje následujícími motivačními nástroji:


(1)    Vnější motiv bez časového určení aneb kdo dá poslední gól, vyhrál [Blažej, A. (In print). MOTIVACE VE SPORTU: Zaměřeno na děti a mládež]

Může se stát, že na konci tréninku ztratí mladí veslaři koncentraci. V tom případě se jako dobrý nástroj, jak ještě zvýšit úroveň motivace svěřenců, jeví užití vnějšího motivu bez časového určení. To lze velmi dobře vysvětlit na vzpomínce fotbalisty Edinsona Cavaniho:

„Víte, jak udržíte mladé fotbalisty neustále motivované? Byl to nápad trenérů ze Salto. Stanovíte pravidlo, že kluk, který vstřelí poslední gól tréninku, dostane zmrzlinu. 

Skóre může být 8:1. Na tom nezáleží. Je to závod s časem o tom, kdo vstřelí ten poslední gól. A pocit, když trenér zapíská konec a ty jsi zrovna hráč, který poslední gól vstřelil… čistá radost. Ten den jsi za krále. Když nad tím tak přemýšlím, musím zavést Zmrzlinový gól i v PSG [Paris Saint-Germain FC.]


Princip vzpomínky fotbalisty Cavaniho je jistou paralelou ve vnímání života jako takového. Bylo zaznamenáno mnoho případů lidí, kterým bylo sděleno, že jim do konce života z důvodu nemoci zbývá omezený čas. Ten však nebyl přesně stanoven. Právě skutečnost, že tito lidé věděli, že umřou, ale nevěděli kdy, zapříčinilo změnu způsobu žití jejich života v pozitivním slova smyslu. Chtěli si zbývající čas mnohem více užít. Stejně jako fotbalisté z fotbalového klubu Salto, kteří od chvíle zjištění, že hrají s časem, zvýšili své odhodlání vstřelit branku. A nevědomost, kdy bude utkání ukončeno, dávala hře potřebný nádech.

Byť se užití vnějších motivů nedoporučuje před aktivitou, v menší míře takto užitý se jeví jako vhodný nástroj. Zároveň jej lze uplatňovat u všech veslařských kategorií včetně mladšího žactva.


(2)    Nedegradujme motivaci stanovením cíle [Blažej, A. (In print). MOTIVACE VE SPORTU: Zaměřeno na děti a mládež]

Málokterý člověk si je dokonale vědom svých limitů. O to méně jsme si vědomi limitů našich svěřenců, které můžeme stanovením cíle významně degradovat. To velmi dobře ilustruje zkušenost basketbalového trenéra a spoluautora tohoto textu Adam Blažeje, který se ve své knize Motivace ve sportu: Zaměřeno na děti a mládež nechává slyšet:


„Na konec jednoho z tréninků jsem chlapcům (9 let) zařadil i „posilovací“ cvičení. Konkrétně se jednalo o plank [Statický izometrický cvik, jež je primárně určen pro zpevnění břišních svalů a středu těla (core).]. První kolo jsem jim stopnul minutu. Tento cíl, byť jej všichni splnili, nevyvolal u svěřenců nadšení. V druhém kole jsem na to šel obráceně. „Hoši, dáme ještě jedno kolo, ale můžeš kdykoliv skončit. Začneme všichni, ale skončit můžeš třeba po pěti vteřinách.“ A vydržet můžeš také, jak dlouho chceš. Čas vám budu stopovat, ale řeknu ti ho, až skončíš." Tímto jsem tedy nestanovil žádný cíl.

Zatímco v prvním kole vydrželi chlapci minutu, o níž si při svém vyčerpání mysleli, že je jejich limit, ve druhém kole vydrželi dva z nich cca šest minut (!), půlka týmu přesáhla hranici minuty a půl a pouze dva skončili po cca půl minutě.“


Je zřejmé, že svou roli zde hrála také tzv. sociální facilitace (tj. zlepšení výkonu na základě přítomnosti druhých lidí), nicméně ta byla významně potlačena stanovením cíle. A zajisté existuje celá řada nápadů, jak mohou veslařští trenéři využít zkušenosti basketbalového trenéra ve svých trénincích – i u kategorie mladšího žactva.


(3)    Správné užití vnějších motivů [Manion, J. (2005). From Management to Leadership. San Francisco: Jossey-Bass.]

Jediný způsob, jak vnější motivy mohou prohloubit vnitřní motivaci, je následující – jejich užití zpětnovazebně a spontánně, kdy odměna je součástí zpětné vazby [Toto použití odměny podporuje tzv. zpětnovazební učení – tj. způsob učení se pomocí zpětné vazby - vztažené v tomto případě k procesu, který chceme podporovat, nikoliv k výkonu. Zpětnovazebním použitím odměny pomáháme reflektovat a naučit se žádoucí vzorce jednání sportovce, fixovat je.]. Pokud tedy čas od času použije trenér např. veslařský kalendář, sportovní čelenku nebo čokoládu coby motiv – měl by ji užít jako odměnu za dobře vykonanou práci (pokud možno ne za výsledek). Pokud by ji užil předem – navíc ve vztahu k výkonu/umístění (např. „Kdo vyhraje, dostane veslařský kalendář“ nebo „čokoládu.“), začne být mladý veslař(ka) na těchto motivech podvědomě závislý(á). Zároveň je třeba takto ohodnocovat snahu, nikoliv výsledek či osobu. Je tedy nezbytné se vyhýbat dodatečnému oceňování triumfů v závodech, stejně jako oceňování svěřenců ve smyslu „Jsi šikovný“, či „Jsi talentovaná“.

Vnější motivy lze užít také ve chvílích krize, a to jako podpora – opět spontánně a zpětnovazebně. Ideálním příkladem je v tomto případě zkušenost bývalé světové tenisové jedničky Caroline Wozniacki (coby součást Dopisu svému mladšímu já) [Caroline Wozniacki (2019). DOPIS MÉMU MLADŠÍMU JÁ (CAROLINE WOZNIACKI). Dostupné z: http://becomebetter.cz/clanek.php?id=20]:

 „Hlavně si pamatuj na moment, kdy po jedné tvé kruté porážce táta cestou domů zastavil u motorestu a koupil ti velkého plyšového medvěda. ‚Tohle je cena pro největší bojovnici!‘ řekl.“

Otec takto velice podpořil bojovnost tenistky.


(4)    Veřejné ocenění

Extrémně motivačním nástrojem je veřejné ocenění. To lze ilustrovat na příkladu jednoho z nejlepších basketbalistů historie Stephena Curryho, který se svěřil s momentem, po němž se rozhodl stát profesionálem [Stephen Curry (2019). ZPOVĚĎ - CURRY & NEYMAR. Dostupné z: http://becomebetter.cz/clanek.php?id=13]:

„Ta chvíle přišla, když mi bylo šest let a hrál jsem rekreačně v Severní Karolině, kde jsem vyrůstal. Tehdy se na jeden zápas přišlo podívat asi patnáct lidí a zrovna jsme měli protiútok dva proti jednomu. Měl jsem míč a obránce proti mně vystoupil. A já tehdy přihrál na svého spoluhráče stylem, že jsem mu poslal míč 360° „zadovkou“. Přesně na něj, načež z toho i skóroval. Všech patnáct lidí se z toho mohlo zbláznit. Tohle byl moment, kdy vzešla na povrch má kreativita. V tu chvíli pro mě začal být basketbal opravdovou zábavou a začal ho milovat.“


Veřejné ocenění z pohledu trenéra lze užít příkladem, kdy například svěřence přede všemi pochválíme, načež jej ještě vyzveme k zopakování úkonu přede všemi veslaři. Doporučuje se však nenutit, neboť to například introvertovi může přijít nepříjemné.


(5)    Zaměření se na překonávání sebe samého

Poměřování s okolím by nemělo nastat nejen u zpětné vazby, ale ani u „motivačních“ výroků. Například „Uvidíme, kdo bude nejrychlejší!“ sice vyvolá silnou dávku motivace a následně pýchy ve vítězi, ale zbytek jedinců zažije pocit zklamání, což lze v konečném důsledku považovat za vytvoření spíše negativní hodnoty v týmu. Namísto již zmíněného výroku se doporučuje užití výroku jako „Kolikrát dokážete během třiceti vteřin xyz?[Blažej, A. (2018). Psychologie koučování pro trenéry a manažery. Munipress.] Nebo „O kolik dokážete zlepšit svůj minulý výkon“?


(6)    Pozitivní ukončení tréninku

Motivačním nástrojem pro naladění mladých veslařů do dalšího tréninkového procesu je také ukončení tréninku co nejzábavnějším způsobem. Na základě několika výzkumů psychologa Daniela Kahnemana  bylo potvrzeno, že opravdu platí tvrzení „Konec dobrý, všechno dobré“. Pokud tedy veslaři mají za sebou psychicky nebo i fyzicky náročný trénink (což může být i počáteční výuka jízdy na lodi, která obvykle nejde dobře „na první dobrou“), snažme se jej zakončit co nejzábavnějším způsobem. Vzpomínka, kterou si mladí veslaři tréninku odnesou domů, bude taková, jakou bude trénink ukončen.


Flow

Aby se jedinec v této věkové kategorii dostal do stavu flow, musí stále jednoznačně převažovat složka zábavy na úkor tlaku na výsledky a cíle. Stanovit cíl lze pouze v případě, že jej vztáhneme na svůj vlastní progres. Trenér tak může užít například následující výrok: „Minulé kolo jsi měl čas jednu minutu třicet vteřin. Schválně, jestli se dokážeš překonat nyní.“